V noci jsem snil, že jsem motýlem

Při příležitosti převzetí Nobelovy ceny, Samuel Beckett prohlásil, že Čekání na Godota, jakožto jedno z nejuznávanějších existencialistických výtvorů absurdního divadla, začal původně psát pro vlastní pobavení, aby si tak odpočinul od svého prozaické tvorby. Snad je též určitou hříčkou osudu, že Beckettovo drama sepsané mezi 9. říjnem 1948 a 29. lednem 1949 dle legendy odmítlo na třicet pět divadelních režisérů s tím, že si Čekání na Godota pouze hraje na něco nového, co je však ve skutečnosti zcela nehratelné, ba krom prvoplánovitého šoku nemá nic, co by mohlo zhýčkanému pařížskému publiku nabídnout.

Již samotný název naznačuje podtext a význam dramatizace filozofického názoru, v jehož středu stál člověk a jeho život jež existuje jen ve formě vědomí. Ctností, ale i zkázou Ladislava Klímy bylo, že svůj filozofický názor narozdíl od svých myšlenkových předchůdců, Arthura Schopenhauera a Friedricha Nietzcheho, nejen kázal, ale snažil se jej i realizovat ve vlastním životě. V Lidské tragikomedii je možné najít mnoho paralel s Klímovými vlastními osudy, ačkoliv má drama nádech ironie, jež Klíma používal s velkou oblibou, snad aby tak uchránil své nejhlubší nitro a duši před ostrými jedovatými šípy svého okolí, jež bylo jen ztěží možno pochopit podstatu Klímovy osobnosti. A není to lehké ani dnes, více než 75 let po jeho smrti. Beletristické dílo Ladislava Klímy je obsaženo v osnovách středních škol a najde se asi jen málo těch, kdo neslyšel a nečetl alespoň výběr z jeho psychologicko-filozoficky laděného prozaického díla. Za posledních 15 let od pádu komunismu, který Klímu tiše ignoroval jako těžko zařaditelné individuum jež by bylo potencionálně schopné rozvrátit socialisticky uvědomělé myšlení některých jedinců, patří Ladislav Klíma mezi nejvydávanější autory, ale je přesto těžké uchopit nejvlastnější podstatu a pochopit cestu, jíž se sebezničujícím způsobem rozhodl ubírat a patří proto mezi rarity namísto mezi vůdce ovládající davy, což jistě samo o sobě mnohé ilustruje.