„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Divadelní hry

15. Říjen 2009
Georg Büchner: Leonce a Lena

Georg Büchner: Leonce a Lena

Leonce und Lena, 1836

Leonce a Lena, co do pořadí vzniku, druhá hra německého revolučního dramatika George Büchnera vznikla na jaře 1836, kdy se Büchner chtěl zúčastnit dramatické soutěže o nejlepší divadelní komedii, kterou vyhlásilo nakladatelství Cotta. Büchner však nestihl uzávěrku soutěže a libreto hry mu bylo vráceno nepřečtené zpět. Své premiéry se pak hra dočkala až o šest desetiletí později, kdy ji konkrétně dne 31. května 1895 uvedla mnichovské divadlo Intimes Theater.
Bernard Shaw: Pygmalión

Bernard Shaw: Pygmalión

Pygmalion, 1913

Byť Bernard Shaw během své tvůrčí kariéry napsal více než 700 divadelní her a položil tak základy současného britského dramatu, de facto jej přežilo pouze jedno jediné dílo, které je navíc známější svým muzikálovým zpracováním jako My fair lady.
Pierre Beaumarchais: Lazebník sevillský

Pierre Beaumarchais: Lazebník sevillský

Le Barbier de Séville, 1773

Muž mnoha tváří i zaměstnání, který se angažoval hned ve dvou světových revolucích - francouzské i americké, Pierre Beaumarchais, je více než sám o sobě či svým dílem znám zejména prostřednictvím dvou oper - Figarovou svatbou Wolfganga Amadea Mozarta z roku 1786 a Lazebníka sevillskéhoGioacchina Rossiniho z roku 1816.
08. Únor 2009

An Ideal Husband, 1895

Když konverzační komedie, tak Oscar Wilde a jeho neodmyslitelný vtip, ironie a cynismus. A byť je jeho dílo omezeno relativně krátkým tvůrčím obdobím, které bylo násilně přerušeno obviněním Wildeho z homosexuality a pozdějším odsouzením ke dvěma rokům nucených prací, patří jeho dílo nejen k nejčtenějším, nejhranějším a zejména i k nejvlivnějším.
02. Únor 2009
Václav Havel: Odcházení

Václav Havel: Odcházení

Václav Havel napsal novou hru - toť i bez jakéhokoliv hodnocení kvalit divadelní událost posledního desetiletí. Nicméně Václav Havel napsal dobrou hru, ba lze říci nejlepší hru, co kdy napsal.
Eugène Ionesco: Židle

Eugène Ionesco: Židle

Les Chaises, 1952

Po Nosorožci a Plešaté zpěvačce je Židle asi nejvýznamnější a současně nejabsurdnější drama Eugèna Ionesca. Židli lze též pak považovat za inicializační dílo absurdního dramatu jako takového, kdy Ionesco poprvé překročil hranice pouhé dadaistické provokace, jak lze charakterizovat prvotinu Plešatá zpěvačka. Kombinací absurdní humoru s hlubším existencialistickým kontextem pak de facto stanovil pravidla, ve kterých se bude žánr absurdního dramatu, jakožto dominantní dramatický útvar zvláště 60. let, pohybovat.
Eugène Ionesco: Král umírá

Eugène Ionesco: Král umírá

Le roi se meurt, 1962

Méně známé drama Eugèna Ionesca Král umírá z roku 1962 lze do značné míry uchopit jako satirickou reflexi základních myšlenek v té době vrcholící módní vlny existencialismu, kdy si Ionesco až ad absurdum utahuje ze základních existencialistických témat smrti, bytí i svobody jedince.
31. Leden 2009
Anton Pavlovič Čechov: Strýček Váňa

Anton Pavlovič Čechov: Strýček Váňa

Дядя Ваня, 1899

Rokem vzniku dramatu Strýček Váňa Antona Pavloviče Čechova bývá sice zpravidla uváděn letopočet 1899, nicméně skutečné časové období, ve kterém Čechov zcela přepracoval své nepříliš povedené drama z roku 1889 Lesní démon, kdy krom přepsání ústřední zápletky a znejednoznačení závěrečného vyznění vypustil i více než polovinu všech postav, bývá pokládáno někam za rok 1891, ve kterém Čechov strávil tři měsíce rozhovory na vězeňském ostrově Sachalin v severním Pacifiku, kdy mapoval nelehký život vězňů v sibiřském vyhnanství.
31. Leden 2009
Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad

Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad

Вишневый сад, 1903-04

Dramatické dílo Antona Pavloviče Čechova lze charakterizovat jako hry čistě konverzační s naprostou absencí děje, vývoje postav i hlubších sond. Koncepce hry a současně i druhoplánová psychologičnost je založena čistě na protikladných vlastnostech jednotlivých postav, které archetypálně parodují ruskou společnost na přelomu 19. a 20 století. Čechov svá dramata, ostatně podobně jako děj svých nejzdařilejších povídek, umisťuje na ruský venkov, což lze v kontextu ruské literatury 19. století, ve které je typickou postavou obyvatel Petrohradu ze středních ale spíše vyšších vrstev, možno brát jako revoluci i reflexi společenského myšlenkového posunu. Ostatně sovětská komunistická propaganda líčila Čechova jakožto proletáře názorově blízkého marx-leninské materialistické filozofii.
31. Leden 2009
Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry

Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry

Три сестры, 1901

Z dramatického díla Antona Pavloviče Čechova se svými kvalitami vymyká zejména čtveřice psychologických her napsaných v rozmezí let 1896-1904 Racek (1896), Strýček Váňa (1899), Tři sestry (1901) a Višňový sad 1903-04, které krom nastíněné psychologické zápletky, pojí i umístění děje na ruský venkov, potažmo místo svého prvního uvedení v Moskevském uměleckém divadle neboli MCHAT (byť Racek byl podobně jako starší Čechovovy jednoaktovky uvedeny již dříve, avšak zcela beznadějně propadl). Tři sestry pak Čechov napsal již přímo pro MCHAT.
24. Leden 2009
Henrik Ibsen: Divadelní hry II.

Henrik Ibsen: Divadelní hry II.

Rosmersholm, 1887

Ne náhodou bývá Rosmersholm uvozován jako drama v díle Henrika Ibsena vůbec to nejvýznamnější, kdy Ibsen de facto na trojici hlavních postav nastínil nemožnost emancipace, tj. osvobození se od hluboko zakořeněné tradice předků, jak na úrovni společnosti, tak jednotlivce.
Niccolò Machiavelli: Mandragora

Niccolò Machiavelli: Mandragora

Madragola, 1512-14

Jedním z mála, ne-li vůbec jediným renesančním dramatikem, jehož dílo odolalo výkyvům vkusu i staletí a je dodnes s velkým úspěchem uváděno, je Mandragora Niccolò Machiavelliho. Hru, ostatně jako většinu svého díla, Machiavelli sepsal ve svém vyhnanství z rodné Florencie, v tomto případě pravděpodobně mezi léty 1512 a 1514, knižně v roce 1518, s tím že v roce 1520 byla údajně uvedena i před papežem Lvem X.
Eugène Ionesco: Plešatá zpěvačka

Eugène Ionesco: Plešatá zpěvačka

La Cantatrice chauve, 1948

Dramatickou tvorbu Eugèna Ionesca můžeme hodnotit všelijak, avšak obviňovat jej z konformity, konservatismu či dokonce absence originálního smyslu pro humor si nedovolí ani krátkozraký milovník divadelního kabaretu. Ano, Eugène Ionesco není pouhým revolučním dramatikem, jenž pomohl přijít na svět žánru absurdního divadla. Eugène Ionesco je fenomén a jeho hry se dají bezmála přirovnat k archivnímu vínu - nejen čím starší tím lepší, ale též čím starší tím aktuálnější tak, že jeho vůbec první drama Plešatá zpěvačka z roku 1948 sice předběhlo svou dobu a na svého diváka si muselo jedno až dvě desetiletí počkat, nicméně o to větší požitek skýtá svému pragmatismem a účelovostí odkojenému divadelnímu labužníkovi dnes.
Eugène Ionesco: Nosorožec

Eugène Ionesco: Nosorožec

Les Rhinocéros, 1959

Troufám si říci, že Eugène Ionesco a jeho Nosorožec je vedle Čekání na Godota Samuela Becketta a Krále Ubu Alfreda Jarryho jedním z nejzákladnějších pilířů moderního divadla, který odráží nejen to nejlepší z absurdního či existencialistického dramatu, ale odvíjí se od něj celá současná divadelní koncepce včetně stylu, jakým jsou dnes nastudovány díla starších konzervativnějších autorů.
07. Leden 2009
Anton Pavlovič Čechov: Racek

Anton Pavlovič Čechov: Racek

Чайка, 1896

Anton Pavlovič Čechov neměl jako dramatik na růžích ustláno, ba ač na Čechovově odkazu stojí celé moderní divadlo, byl jeho první divadelní pokus o celovečerní divadelní drama Ivanov z let 1887-89 diváky vypískán. Úspěch sice zaznamenaly jednoaktovky Medvěd (1888), Svatba (1889) či Jubileum (1892), nicméně další pokusy - psychologické drama Racek z roku 1896 a rok později i Strýček Váňa opět zcela propadly, protože Čechovovo novátorské pojetí, kdy je smysl jeho her namísto v dějové linii skryt v psychologii postav a jejich vzájemné interakci, zůstalo nepochopeno. Čechova jako dramatika tak nejen pro Moskvu, či Rusko, ale i svět a současné divadlo jako celek objevilo až v roce 1898 čerstvě založené Moskevské umělecké divadlo (Московский художественный академический театр - MCHAT), které v režii Konstantina Stanislavského uvedlo inscenaci Racka, jež zaznamenala nejen obrovský úspěch u diváků, ale i celosvětově proslavila jak Čechova tak MCHAT samotný.