V noci jsem snil, že jsem motýlem

To, že se český film zmítá v předsmrtné křeči, kdy již několik desítek roků nevznikl film, který by svým sdělením potažmo kvalitou překročil divácké očekávání lehké, případně, trpké komedie a prosadil se i u zahraničního diváka, potažmo získal některou prestižní filmovou cenu (vynechám-li Kolju, jež svého Oscara získal nikoliv za uměleckou kvalitu, ale za svou lepivou kýčovitost), asi netřeba zdůrazňovat. Dobrou zprávou však je, že česká kinematografie může svou současnou absenci kvality i vizionářské osobnosti kompenzovat svým odkojeným dítětem - Emirem Kusturicou, jež vystudoval v té době velmi prestižní FAMU v ročníku vedeného profesorem Otakarem Vávrou.

Kusturicovo asi nejznámější a divácky nejúspěšnější autorské dílo, Černá kočka, bílý kocour, bývá obvykle charakterizováno jako cikánský epopej. - Jistě ve filmu sice hraje cikánská komunita výraznou roli, avšak film rozhodně nevychází z nějakým reálných poměrů, ale je od základu fikcí a parodií, která svou humor rozehrává právě na účet rádoby filmových kritiků, ale i mnohých klišé ve vztahu k životu na Balkáně - všichni jsou tam zloději. Třešničkou na dortu, která by snad pomoci film pochopit i těm nejzatvrzelejším ignorantům, je závěrečná scéna z filmového velekýče Casablanca, jež se prolíná celým filmem.

Velmi nerad rozebírám vlastní děj filmu, a proto tedy jen podotýkám, že ústřední zápletka - příběh malého zlodějíčka Matka, jež chtěl přes hranice propašovat 20 vagónů benzínu, ale okrade jej cikánský baron, od kterého si sám půjčil peníze a je nucen oženit svého syna Zara za baronovu sestru zvanou Liliputánka - tvoří jen tu nejhrubší kostru. To, co dělá film Černá kočka, bílý kocour labužnickým zážitkem par excellence je Kusturicův režijní koncert, který nejenže vytvořil dokonalou filmovou iluzi tak, že minimálně 99 diváků ze 100 nepochybuje o tom, že Kusturicův svět je pouhým odrazem skutečného Balkánu, neuvěří, že představitelé jednotlivých postav jsou skuteční herci, a odnese si dojem, že do filmu byli najmuti místní obyvatelé, kteří pod vlivem kombinace heroinu a rakije hrají sami sebe. Ale film je dokonalý ve všech svých myslitelných složkách, od skvělého scénáře bez jediného hluchého místa, který dává příběhu strmý spád tak, že divák nemá čas plně si vychutnat předchozí záběr. Ostatně scénář je pro Kusturicu jen hrubým vodítkem a vlastní film vzniká až pod momentální improvizací režiséra i herců s mnoha odlišnými verzemi, ze kterých je vybrána ta nejpůsobivější

Světem sám o sobě je pak hudební složka filmu, které dominuje repertoár No Smoking Orchestra, jež se osciluje na rozhraní mezi funky, jazzem, punkem a balkánskou lidovou dechovkou a je umocněna energickým přístupem členů souboru, v němž si nemůžete nevšimnout charismatického hráče na kytaru, kterým není nikdo jiný než samotný Emir Kusturica (ano, na fotografiích ten v červené košili a s kloboukem).

Emir Kusturica byl krom Stříbrného lva za režii filmu Černá kočka, bílý kocour na Benátském festivalu v roce 1998 ověnčen i mnoha dalšími oceněními, ze kterých vyjímám zvláště Zlatou palmu z Cannes za film Otec na služební cestě z roku 1985, další Zlatou palmu za Underground z roku 1995, ale i školní film ze třetího ročníku FAMU Guernica, který zvítězil na festivalu CILECT ’78, v Karlových Varech.

Jistě chápu, že českým filmovým tvůrcům není nic cizejšího a vzdálenějšího než dynamika, spád, originalita i radost ze života, a vezmu v potaz i fakt, že Kusturica je jeden z nejlepších současných režisérů, tak si přesto dále myslím, že by toto české dítě mohlo být pro současnou českou filmovou tragikomedii v mnohém inspirující.

Životní zlom se ztrátou iluzí, ale i vlastní hodnoty, potažmo smyslu života, jež pro mnohé znamená vyhazov ze zaměstnání, roste ruku v ruce s „významností“ a „prestižností“ ztracené pozice na pomyslném žebříčku společenského klovacího řádu. A o tom, jak se s touto životní deziluzí o své nenahraditelnosti a nepostradatelnosti vyrovnává societa těch nejvyšších top manažerů, se nám pokouší přiblížit drama švýcarského dramatika Urse Widmera, Top Dogs, jež skvělým způsobem zinscenovalo experimentální brněnské HaDivadlo pod režijní taktovkou Jiřího Pokorného tak, že představení bylo mimo jiné oceněno i na pražském festivalu německého jazyka Max 2003 a cenou za nejlepší režii na mezinárodním festivalu alternativních divadel Tempus Art v témže roce.

Milana Kunderu a Bohumila Hrabala lze charakterizovat nejen jako nejvýznamnější české spisovatele druhé poloviny XX. století, ale i jako představitele dvou zcela odlišných literárních a životních proudů.

Zatímco Hrabalovo dílo se vyznačuje poetičností, která je ukryta pod hrubou slupkou inspirace nezařaditelných lidí z pokraje společnosti a Hrabal, jež byl, přes své napůl básnické obrazy oslavující vnitřní krásu ale i nadpohlavní lásku a hledání skryté harmonie v naturalistických životních námětech, často obviňován z vulgarismu a morální zkaženosti, tak pro Kunderu je ústředním námětem láska ve svých nejcyničtějších polohách, ve kterých je za lásku považována neukojenost, ať již pohlavní či citová, překonání samoty, majetnickost či touha po vlastnictví.

Jedním z nejznámějších a nejcharakterističtějších kunderových děl antilásky je sborník tří povídek Směšné lásky, jež poprvé vyšel v letech 1963, 1965 a 1968, tedy v dobách všeobecného uvolnění a tvůrčí svobody, jež může být směle označena za zlaté období českého moderního umění.

Adolf je zamilován do zcela netalentované a ještě hloupější studentky brněnské konzervatoře, Jany, nad kterou má sice intelektuální převahu, zcela otevřeně se jí na jedné straně pro její hloupost vysmívá, avšak na straně druhé se cítí být ponížen její kategorickou odmítavostí, kdy Jana čte jeho milostné dopisy svým spolužačkám předstíraje, že je píše dívčí idol, tenorista brněnské opery, pan Lambrecht, a proto si vymyslí krutou pomstu, která Janu nejen poníží, ale především uchlácholí jeho uraženou ješitnost: domluví se s jedním řeckým povalečem, Apostolkem, že bude před hrát s Janou světoznámého řeckého dirigenta, do kterého, jak autor pomsty zcela nepochyboval, se Jana zamiluje. Avšak pomsta se povedla jen zčásti - Apostolek sice Janu svedl, ba Jana po této jediné milostné noci svého života otěhotněla, avšak dál snila svůj velký dívčí sen a ve svých myšlenkách žila jen pro krásného světoznámého dirigenta a pro plod jejich lásky. Poslední ránu pomstě pak zasadil Apostolek, který se rovněž zamiloval. Ne do Jany, ale do krásného večera s ní. Avšak ani Jana nemilovala jeho, ale jen svůj dívčí sen, prince, po kterém toužila od svého dětství. - A když se s ní Apostolek snažil opět setkat, viděla v něm jen cizího pobudu.

Další cynický úhel milostnou posedlostí, jež je zaměňována za lásku, je příběh hudebního skladatele na počátku středních let, který je tak dlouze operován až pomalu přestává účinkovat jeho lokální umrtvení a jedna z operujících, Kamila, si všimne jeho utrpení a otře mu zpocené čelo. Druhý den jej ještě krátce navštíví v rekonvalescentním pokoji. Vypravěč, pro který byl zvyklý ženy brát jako věci, které se velmi rychle opotřebovávají a je nutné často střídat, je Kamilou posedlý tak, že po delší době spontánně napíše novou symfonickou skladbu. Na premiérové veřejné představení skladby přijde i Kamila, avšak jak velmi záhy zjistí, je šťastě vdána i zamilována do svého bývalého spolužáka, mimo jiné i špatného básníka. Při společném večeru doma u milenecké dvojice sžírá vypravěče závist, touha i nenávist a tak je mu velkým pokojením, když mu manžel Kamily recituje sérii svých básní, které jsou ještě horší, než které kdysi slyšel na jednom večeru mladých umělců. Ale když mu básník prozradí, že básně psal společně s Kamilou, ba dokonce ty nejhorší metafory vymyslela sama Kamila, odpustí jim, jako špatným básníkům ale dokonalým milencům.

Vypravěč třetího příběhu je sebejistý mladý cynik, který pracuje jako asistent katedry dějin umění a jeho sebejistota se pak zvedla do nebeských výšin poté, co mu výtvarná časopis otiskl sérii článků s novou interpretací dějin umění. Jako ohlas na jeho články mu jistý Záturecký pošle patolízalský dopis, ve kterém ho žádá o pozitivní lektorský posudek jeho teoretické práce o Mikoláši Alšovi, na které pracoval po tři roky a jak doufal, vynese mu vědecké uznání. Avšak práce byla jen opsána z dalších autorů a neobsahovala ani nová fakta ani nějakou novou interpretaci, a všichni předchozí lektoři ji jako nepůvodní zcela jednoznačně odmítli.

Avšak vypravěč ovlivněn Zátureckého patolízalským dopisem, ale i svou leností, napsal Zátureckému jen neurčitý dopis, ve kterém o jeho práci nijak nevyjádřil s tím, že Záturecký tak dá sám pokoj a nebude již hodnocení dále požadovat. Ten se jej však jako klíště chytl jako své jediné naděje, začal jej pronásledovat ve škole i u něj doma tak, že byl nucen přeložit své přednášky na jiné dny, a Zátureckého nařkl ze sexuálních návrhů ke své přítelkyni, jež u něho načerno bydlela.

Avšak příběh se odehrává hluboko v padesátých letech, do sporu se vloží i Zátureckého, téměř slepá, manželka, pronásleduje vypravěčovu přítelkyni Kláru i v zaměstnání, spor nakonec řeší i školní rada a občanský uliční výbor tak, že Klára, jež to s vypravěčem táhla jen pro falešné sliby, že ji vytáhne ze zaměstnání švadleny na manekýnku, odejde za redaktorem výtvarného časopisu, sám ztratí své místo vysokoškolského asistenta ale i dekret ke svému podnájmu tak, že si může jen cynicky říct, že příhoda se Zátureckým byla přes veškerou svou tragiku komediální fraškou.

Byla-li novela O myších a lidech psána jako próza, již lze hrát jako divadelní hru, tak Plameny zářivé (v českém překladu též vydáno pod názvem Čistý plamen) jsou Steinbeckovým pokusem o napsání divadelní hry, kterou lze číst jako běžnou prózu, nicméně, tento druhý pokus již zdaleka nedopadl tak zdařile.