„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Červen 2008

01. Červen 2008
Plakát prvního koncertu Sex Pistols
Revolučních skupin, jež pozměnily tvář moderní hudby, lze najít mnoho, avšak jen Sex Pistols přinesly totální hudební, umělecký i společenský zlom tak, že lze populární hudbu 20. století ...
Kim Ki-duk: Jaro, léto, podzim, zima ...a jaro

Kim Ki-duk: Jaro, léto, podzim, zima ...a jaro

Poetický příběh s minimem dialogů, dlouhými záběry na jezero v proměnách ročních období a buddhistický mistr, který žije se svým mladým žákem na plovoucím chrámu uprostřed jezera. Tak by se tedy také dal film Jaro, léto, podzim, zima ...a jaro charakterizovat, avšak vlastní smysl a sdělení jeho tvůrce Kima Ki-duka, je ukryt v duchovním vývoji mladého mnicha, nikoliv v náboženském, protože buddhistické náboženské prvky tvoří jen kulisu a režisér sám otevřeně přiznává, že je křesťan a buddhismus nijak hlouběji nestudoval, ale ve vývoji lidském se závěrečnou katarzí a vydáním se cestou svého mistra, již v mládí odmítl.
01. Červen 2008

Kategorie
01. Červen 2008
01. Červen 2008
Kim Ki-duk: 3-Iron

Kim Ki-duk: 3-Iron

Kim Ki-dukův plně autorský počin, kdy krom tradiční režie a scénáře (jistě ne bez zajímavosti napsaného během jednoho měsíce), snímek sám i sestříhal (za rekorních 10 dní) tak, že společně se 16-denním natáčením vznikl za pozoruhodných filmařských podmínek snímek, jež rozhodně překračuje onu kategorii minimalismu a byť není zdaleka tak vizuálně propracován jako jeho předešlé výtvory, Ostrov a Jaro, léto, podzim, zima, s nimiž se doposud mohl český divák seznámit, jedná se o jeden z nejlepších snímků, jež lze v letošním roce v českých kinech shlédnout, což ostatně i dokazují mnohá ocenění, mimo jiné i Stříbrného medvěda za režii na Berlinale 2004.
Kim Ki-duk: Ostrov

Kim Ki-duk: Ostrov

Podaří-li se nám nám alespoň na chvíli zbavit nutkavých představ spojených ať již se záběrem vyměšujícího se muže s výkalem padajícím do vody, sadistickými sexuálními scénami, rybářskými háčky zaseknutými v nutkavé touze se zničit, respektive přehlušit bolest raněného srdce, do vlastního hrdla, respektive dělohy, či záběry žáby svlékané z kůže, zaživa rozsekávanými či rozřezávanými rybami, uvidíme Ostrov ve zcela opačném světle, jež pro svou poetiku, dlouhé záběry kamery namísto zbytečných dialogů, jež jsou ve filmu omezeny jen na nejnezbytnější minimum, ale i zcela netušené rozměry lásky, jež neváhá zabíjet, bodat i trpět, je tento Kim Ki-dukův autorský výtvor hluboký zásah, byť pro mnohé tím nejkontroverznějším a nejvíce šokujícím způsobem, do dosavadního způsobu vnímání, ve kterém se snoubí odpor s něžnou krásou.
Kim Ki-duk: Luk

Kim Ki-duk: Luk

Kim Ki-duk se do našich kin dostal díky velkému mezinárodnímu ohlasu, ale i uvedení na Karlovarskému festivalu, až filmem Ostrov v roce 2001, nicméně svým originálním pojetím, jež snoubí nadání pro poetično s naturalismem a velmi často i brutalitou, absencí filmových triků, dlouhými záběry kamery, ale i přímou opozicí vůči současnému trendu světové kinematografie se zjednodušováním, klipovým střihem a maximalistickou sázkou na počítačové efekty, si u nás našel poměrně početné řady diváků tak, že jeho snímek z loňského roku Luk, u nás již tradičně premiérově uvedený na festivalu v Karlových Varech, byl očekáván s napětím i zvědavostí, kam až nás Kim Ki-duk dokáže se svou typickou emocionální manipulací, ale i dalším překročením mnoha tabu, posunout.
Gabriel García Márquez: Dvanáct povídek o poutnících

Gabriel García Márquez: Dvanáct povídek o poutnících

Doce cuentos peregrinos, 1992

Velkého mága světové literatury Gabriela García Márqueze asi není třeba blíže představovat, napoví již jen názvy nejslavnějších děl, Sto roků samoty či Láska za časů cholery, vypovídající je rovněž ocenění Nobelovou cenou za literaturu v roce 1982, která má v Márquezově případě mnohem vyšší hodnotu, protože svými levicovými názory a otevřenými sympatiemi ke komunismu, podporou revoluce na Kubě a přátelstvím s Fidelem Castrem nebyla jeho cesta k oficiálnímu uznání svých mimořádných literárních kvalit ze strany západního světa, kolem nějž obcházel komunistický strašák, rozhodně snadná.
Gabriel García Márquez

Gabriel García Márquez

  1. Spadané listí / Všechna špína světa (La hojarasca), 1955
  2. 90 dnů za železnou oponou (90 días en la Cortina de Hierro), 1959
  3. Plukovníkovi nemá kdo psát (El coronel no tiene quien le escriba), 1961
  4. Pohřeb Velké matky (Los funerales de la mamá Grande), 1962
Gabriel García Márquez: Sto roků samoty

Gabriel García Márquez: Sto roků samoty

Cien aňos de soledad, 1964-65

Tak jako je Sto roků samoty více než obyčejná kniha, ale i jedním z nejlegendárnějších literárních děl 20. století, jež si k sobě již po čtyři desetiletí láká stále nové a nové zástupy čtenářů, není Gabriel García Márquez obyčejným spisovatelem, ale i vypravěčským mágem. Avšak přes veškeré adorace, jež se na Márqueze právě od vydání Sto roků samoty v roce 1967 snesly, těmi čtenářskými počínaje a Nobelovou cenou za literaturu za rok 1982 konče, často váhám nakolik je tato chvála oprávněná a nakolik se jedná o určitou formu emočního šoku, v čemž je sice Márquez mistr svého oboru, nicméně měl-li bych jej zařadit do světového kontextu právě po bok svého někdejšího vzoru, Franze Kafky, ke kterému má přes veškerou absurdnost tohoto srovnání i naprostou odlišnost stylu i myšlení přec jen velmi blízko, nemohu se Márquezovy nevytknout povrchnost, absenci duševní a psychologické složky svých postav a potažmo i vlastního příběhu, což je o to s větší mírou nahrazováno obrovským spádem událostí, střídáním postav a těch nejnepravděpodobnějších konstrukcí s množstvím nenadálých zvratů, úmrtí, narození, revolucí ba stěhováním národů a to vše s přívlastkem tajemna balancujícím někde mezi Kafkou a jihoamerickou křesťanskou mystikou.