„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Listopad 2013

Zdeněk Jiráský: Poupata

Zdeněk Jiráský: Poupata

Snímek Poupata je často uvozován jako ten, který vyhrál hned čtveřici Českých lvů a to v těch nejprestižnějších kategoriích nejlepší film roku, nejlepší režie, nejlepší kamera a nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (a v další pětici byl nominován). Režisér, autor předlohy a scénárista Zdeněk Jiráský pak bezmála jako filmový amatér, jenž prostě jen zvolil dobré téma, které se trefilo do správné společenské atmosféry. - Zdeněk Jiráský je absolventem katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU, a před natočením Poupat byl prakticky neznámý scénárista a režisér dokumentárních filmů. Jeho původní scénář k Poupatům nejprve vyhrál cenu Filmové nadace RWE & Barrandov Studio, což mu krom finančního ohodnocení přineslo dostatečný věhlas, aby mohl získat producenty a svůj plně autorský film vůbec realizovat. V Poupatech se dle vlastních slov snažil „[ne]rušit příliš známými tvářemi, přeskakujícími z filmu do filmu“ a obsazené herce oslovoval sám na základě jejich výkonů v divadelních představení, která osobně objížděl napříč celou Českou republikou.
Ivan Vojnár: Lesní chodci

Ivan Vojnár: Lesní chodci

V pořadí třetí celovečerní film vystudovaného kameramana Ivana Vojnára Lesní chodci z roku 2003 není v žádném případě počinem určeným pro masové publikum (a skutečně jej v kinech neshlédlo ani deset tisíc diváků), ale přesto či právě proto, že se Ivan Vojnár nemusel sklánět přes (ne)vkusem majoritního diváka, jsou Lesní chodci počinem mimořádným a to jak samotnou látkou, kdy lze film charakterizovat také jako hraný dokument či filmový esej, tak způsobem natáčení, kdy byl film točen od května 2001 do dubna 2002 (běžným snímkům to zabere dvacet až pětadvacet natáčecích dnů), tak obsazením, kdy krom ústřední role Rufuse v podání mimořádně herecky silného Jiřího Schmitzera a role Puklice hranou Jitkou Prosperi se v dalších hlavních rolích objevují výhradně neherci, tak režijní koncepcí, kdy Vojnár sázel na improvizace, i na to, že před svými (ne)herci tajil scénář a jednotlivé natáčené scény neměly jasný začátek a konec, což společně s použitím dlouhých záběrů dává filmu dokumentární atmosféru.
Divadlo komedie: Weissenstein

Divadlo komedie: Weissenstein

Divadlo Komedie se na konci roku 2009 nacházelo ve schizofrenní finanční situaci, kdy souboru vypršel čtyřletý grant a o grantu nové, tedy vůbec o tom, zda bude soubor Pražského komorního divadla na této scéně vůbec pokračovat, se mělo rozhodovat až v nejzazším možném termínu v 17. prosince. Ředitel Dušan D. Pařízek tedy ohlásil konec divadla s tím, že veškerý aktuální repertoár byl derniérován a to včetně mimořádné hry Weissenstein na motivy povídky Johannese Urzidila, jež patřil do legendárního kroužku pražských německy píších autorů sdružených kolem věhlasné kavárny Arco, do které mimo jiné patřil Kafka, Werfel, Brod, či Kisch.
Dejvické divadlo: Muž bez minulosti

Dejvické divadlo: Muž bez minulosti

Inscenace Muž bez minulosti by alespoň dle výčtu nejprestižnějších českých divadelních ocenění, které získala, měla být nejenom v kontextu tvorby Dejvického divadla zcela mimořádným majstrštychem, kdy byla ohodnocena jako inscenace roku 2010 a to jak v Ceně Divadelních novin tak v Ceně Alfréda Radoka, a David Novotný za tuto hru navíc získal i Cenu Alfréda Radoka za nejlepší herecký výkon v hlavní roli. Nicméně s odstupem téměř čtyř let od premiéry inscenace v lednu 2010, respektive tří let od udělení výše zmíněných cen, na mne inscenace Muž bez minulosti působí zcela průměrným dojmem, co do svého dramatického zpracování, a jako naprosté zklamání v porovnání se svým originálem a to stejnojmenným filmem finského režiséra Akiho Kaurismäkiho.
26. Listopad 2013
Alice Nellis: Ene Bene

Alice Nellis: Ene Bene

Autorský snímek a celovečerní filmový debut Alice Nellis Ene Bene byl v roce 2000 doslova zjevením, kdy původně vystudovaná scénáristka a dramaturgyně z pražské FAMU, zcela samostatně zrealizovala vlastní scénář (včetně scénáře technického) a to na základě vlastního námětu, sama si sestavila kompletní realizační tým tak, že úkolem hlavního producenta, České televize, bylo jediné a to zajistit velmi nízkorozpočtových deset miliónů. Nakonec ČT zajistila jen poloviční rozpočet, zbytek zajistil koproducent a to společnost Negativ Pavla Sodomky. - Zde jen pro srovnání v témže roce dala ČT na Tmavomodrý svět Jana Svěráka, tedy film po kterém dnes nevzdechne ani pomyslný pes, trojnásobek této částky.
Kategorie
27. Listopad 2013
Divadlo Antonína Dvořáka: Hrdý Budžes

Divadlo Antonína Dvořáka: Hrdý Budžes

Dnes je to již více než deset let, co Příbramské Divadlo Antonína Dvořáka poprvé uvedlo suverénně nejúspěšnější inscenaci své šedesátileté historie a to literární adaptaci románu Ireny Dousková Hrdý Budžes a to s Bárou Hrzánovou v hlavní roli osmileté Helenky Součkové, v jejíž dětské interpretací si zapomnětlivý český divák, dnes již dvacet čtyři let poté připomene, že „Rusáci a komunisti jsou svině, akorát se to nesmí říkat“.
29. Listopad 2013
Sežereš sám sebe (Platonov)

Sežereš sám sebe (Platonov)

Brněnské HaDivadlo v letošní sezóně uvádí dramaturgický cyklus Hrdinové a monstra a jeho prvním příspěvkem je v kontextu tohoto spíše komorně laděného divadla velkolepě pojatá hra Antona Pavloviče Čechova Platonov s tím, že inscenace je pro zdůraznění nové dramatické koncepce nazvána jako Sežereš sám sebe. Původní Čechovův text byl autorskou dvojicí, dramaturžkou Annou Saavedra a režisérem Mariánem Amslerem, důkladně revidován, proškrtán a přenesen ke zcela vlastnímu pojetí, ve kterém se ztrácí původní umístění na ruském venkově koncem 19. století a to směrem k současnosti, avšak místo i čas děje není ve hře nijak blíže určen a původní ruský námět tak připomínají jen jména jednotlivých postav. Divákovu pozornost již od počátku nejvíce zaujme velmi neobvykle řešená scéna, jež je tvořena konstrukcí stavebního lešení, které v jednotlivých dějstvích představuje jezerní molo, odehrává se na něm večerní banket, stojí na něm škola a konečně v dějství posledním se mění na školní třídu.