„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Listopad 2013

Alexis Jenni: Francouzské umění válečné

Alexis Jenni: Francouzské umění válečné

L'Art français de la guerre, 2011

Román Francouzské umění válečné byl v rámci marketingové propagace českého vydání na jaře 2013 v mnoha recenzích uvozován jako literární bomba, jež přinesla nový neotřelý pohled na moderní dějiny Francie. - Alexis Jenni sice žádný nový pohled nepřinesl, ale Francouzské umění válečné byl nejenom jeho první vydaný román, kdy údajně již napsal dva jiné romány, ale nikdy je ani nenabídl nakladateli, ale zejména za něj získal nejprestižnější francouzskou literární cenu Prix Goncourt, což samo o sobě znamená, že vítěz této ceny jen ve Francii prodá na 400.000 výtisků.
Graham Greene: Suterén

Graham Greene: Suterén

Twenty-One Stories, 1954

Povídková sbírka Suterén, sdružuje, jak ostatně napovídá i její původní anglický název, dvacet jedna povídek předního britského spisovatele Grahama Greenea. Ve sbírce jsou obsaženy povídky, které Greene napsal mezi léty 1929 až 1954, a většina z nich vyšla již opakovaně v jiných antalogiích. Vůbec poprvé pak celkem osmnáct povídek z této sbírky vyšlo ji v roce 1948 a to pod názvem Nineteen Stories.
Yann Martel:  Pí a jeho život

Yann Martel: Pí a jeho život

Life of Pi, 2002

Yann Martel byl až do podzimu roku 2002 zcela neznámým kanadským spisovatelem, jenž sice pochází z frankofonní části Kanady, ale píše výhradně anglicky a díky tomu se mohl zúčastnit hodnocení nejprestižnější britské literární ceny Booker Prize. Martel nebyl v rámci této soutěže rozhodně favoritem a to nejen díky tomu, že krom nominovaného románu Pí a jeho život měl na svém kontě jediný a navíc neúspěšný román, ale navíc jej do soutěže nominovalo nezávislé skotské nakladatelství Canongate, což dále snižovalo pravděpodobnost jeho výhry vzhledem k faktu, že od vzniku ceny v roce 1969 vždy vyhrál spisovatel zastupovaný některým ze tří největších anglických nakladatelství. Ale Martel toto prestižní ocenění nakonec získal, což samo o sobě automaticky znamená, že jeho kniha byla v krátké době přeložena do několika desítek dalších jazyků, v roce 2004 pak i do češtiny.
Ladislav Klíma: Utrpení knížete Sternenhocha

Ladislav Klíma: Utrpení knížete Sternenhocha

1928

Utrpení knížete Sternenhocha je dnes suverénně nejznámější dílo nejoriginálnějšího českého filozofa Ladislava Klímy. Román, který Klíma označoval jako groteskní romanetto, do značné míry ironizuje ba i paroduje Klímovu vlastní svébytnou filozofii, s hlavními myšlenkami v egosolipsismu (svět existuje pouze jako vědomí mého Já) a egodeismu (Já jsem Bůh). Román byl poprvé vydán v roce 1928, měsíc po Klímově smrti způsobené kombinací tuberkulózy a nezřízeného pití neředěného lihu. Další vydání vyšla až v rámci druhého znovuobjevení Klímy (za první znovuobjevení lze považovat zhudebnění a performanci jeho textů undergroundovou skupinou The Plastic People of the Universe a osobností Ivana Martina Jirouse v polovině 70. let) po roce 1989, kdy hned v roce 1990 vyšel román hned ve dvou vydáních.
Anna Karenina

Anna Karenina

Koncem června 2013 skončila v divadle Na zábradlí nejenom divadelní sezóna, ale také dvě desetiletí dlouhá éra ředitelky Doubravky Svobodové, kdy se na místě uměleckého šéfa vystřídali nejpřednější osobnosti českého divadla Petr Lébl a J. A. Pitínský, ale i další osobnosti v čele s režisérem Jiřím Pokorným, hercem a režisérem Jiřím Ornestem, dramaturgyní Ivanou Slámovou a v posledních třech sezónách i uměleckým vedoucím Davidem Czesanym. Ale přes poměrně časté střídání vedoucích osobností si divadlo Na zábradlí uchovalo svou specifickou atmosféru a jednoznačně patřilo mezi nejpřednější české divadelní scény. Přesto divadlo postrádalo dlouhodobější koncepci, kdy jednotlivá představení z posledních let působila nahodile bez zařazení se do vyššího celku. A proto výběr nového uměleckého vedení v čele s ředitelem, uměleckým vedoucím, hlavním režisérem ale i s tím spojenou obměnou herců, byla sledována se zvýšeným zájmem a konečná sázka nakonec padla na ansámbl brněnské Reduty, vedlejší to scény kvalitativně velmi chabého Národního divadla v Brně, kdy však zejména trio ředitel Petr Štědroň, dramaturgyně Dora Viceníková a hlavní režisér Jan Mikulášek v průběhu několika let vydupalo z této původně velmi okrajové a provinční scény nejprogresivnějších scén u nás, což bylo odbornou veřejností kvitováno se souhlasem i zvědavostí, jak se dokáží poprat na nejpřednější pražské scéně, kdy vynikat v Brně zdaleka neznamená ani průměrnou kvalitu v Praze.
Višňový sad

Višňový sad

Nejlepšího Čechova v Praze dávají v divadle Na zábradlí - toto tvrzení platí minimálně od roku 1995, kdy asi nejoriginálnější český divadelní režisér posledních několika dekád, Petr Lébl, v tomto divadle nastudoval Čechovova Racka, které poté následoval rovněž legendární Ivanov (premiéra 15. dubna 1997) a Strýček Váňa. Po Léblově tragické smrti v roce 1999 pak divadlo Na zábradlí v roce 2005 uvedlo velkolepou inscenaci Platonov je darebák!, které je na repertoáru dodnes. A sázka na Čechova s reminiscencí na nejslavnější inscenace této slavné éry divadla, kdy v čele divadla po dvaceti letech působení, jež trvalo od roku 1993, končí ředitelka Doubravka Svobodová, je asi tou nejpřirozenější volbou pro uzavření celé jedné epochy. - Poslední premiérou uplynulé sezóny 2012 - 2013 se tak stala inscenace Višňový sad a to v úpravě, umělecké koncepci a režii Jana Friče.
Dušan Pařízek: Zahradní slavnost

Dušan Pařízek: Zahradní slavnost

Dušan Pařízek, proslul zejména jako zakladatel, umělecký šéf a ředitel Pražského komorního divadla, jež ve svém vrcholném období v letech 2002 až 2012 působilo v prostorách Divadla komedie. Ale Pařízek je proslulý i jako divadelní režisér, dramaturg či scénograf, kdy bohužel pro českého diváka krom domovského Pražského komorního divadla, jež proslulo uvádím divadelních her i dramatizací děl literárních německých a rakouských moderních autorů, notně působí za jižními a západními českými hranicemi a to ve Vídni, Kolíně nad Rýnem, v Curychu, Düsseldorfu či Brémách. Jednou z mála příležitostí shlédnout Pařízkovu inscenaci je pak asi nejočekávanější a současně i nejoceňovanější inscenace této sezóny a to představení Zahradní slavnost, které Pařízek nastudoval ve Stavovském divadle, činoherní scéně Národního divadla v Praze.
Utrpení knížete Sternenhocha

Utrpení knížete Sternenhocha

Utrpení knížete Sternenhocha, nejslavnější dílo polozapomenutého českého filozofa Ladislava Klímy, jenž však po roce 1989 zažívá nebývalý věhlas. A jak Sternenhoch tak celé Klímovo dílo je všeobecně považováno za zcela svébytné, neinterpretovatelné, potažmo nedramatizovatelné a to včetně Klímova dramatu Matěj poctivý. Přesto se Utrpení knížete Sternenhocha dočkalo mnoha divadelních dramatizací (ba bylo i zfilmováno a to Janem Němcem), avšak tyto dramatizace doposud skončily s rozpaky ne-li pocitem trapnosti, kdy se úvodní čtenářské nadšení nepodařilo přenést do srozumitelné divadelní podoby. A i proto se Divadlo Komedie, respektive jeho kmenový režisér David Jařab vydal zcela vlastní cestou a z původního Klímova textu si vybral jen několik scén a celou inscenaci více než jako obvyklou honoraci Klímy pojal v intencích moderního divadla jako oslavu minimalistického divadla, bez kulis, bez hereckého přehrávání a s prohozeným jevištěm a dějištěm, kdy diváci sedí za oponou a krom úvodní scény se celá inscenace odehrává mezi obvyklými sedadly diváků, kde byly kulisy i obvyklé prostředky spojené s nasvícením scény nahrazeny tlumeným barevným světlem, které svou červenou, zelenou či žlutou barvou zdůrazňovalo atmosféru aktuálního děje.
Divadlo Na zábradlí: Buržoazie

Divadlo Na zábradlí: Buržoazie

Inscenace Buržoazie z pražského divadla Na zábradlí se odvolává jak na původní inscenaci z brněnského divadla Reduta, kde byla prakticky totožná inscenace uvedena o šestnáct měsíců dříve a to pod názvem Nenápadný půvab buržoazie, ale také je přirozeně inspirována svou filmovou předlohou od nejpřednějšího filmového surrealisty Luise Buñuela. Další zajímavostí pak je v historii českého divadla ojedinělý fenomén a to že dvě divadla v Praze a v Brně sdílí ve stejné sezóně nejen totožný repertoár nastudovaný stejnými tvůrci - v tomto případě režisérem Janem Mikuláškem - ale i totožnými herci tak, že má-li někdo tu chuť a to potěšení, může představení shlédnout hned ve dvou divadlech současně. Ba, totéž může udělat i u několika dalších inscenací, jež jsou uváděny paralelně v de facto v totožném složení tvůrců i herců, a to Kabaret Kafka, Annu Kareninu, Korespondenci V+W, Zlatá šedesátá či Europeanu, kdy pro vysvětlení v této divadelní sezóně přešla z Reduty do divadla Na zábradlí klíčová část tvůrců i herců a opakování původních inscenací má být jakýmsi the best of z brněnské éry.
Lev Nikolajevič Tolstoj: Hadži Murat

Lev Nikolajevič Tolstoj: Hadži Murat

Хаджи-Мурат, 1912

Lev Nikolajevič Tolstoj je považován za jednoho z vůbec nejvýznamnějších spisovatelů všech dob. A Tolstoj všechny své literární předchůdce i následovníky převyšuje nejenom vysokou myšlenkovou úrovní svého díla, či úrovní stylistickou, kdy své díla psal a přepisoval po mnoho let, aby je poté zavrhl s tím, že nejsou v souladu s jeho morálním přesvědčením a nikdy (tedy za svého života) je nedal ke zveřejnění. Ale Tolstoj se vyvyšuje i snahou o soulad mezi světem, který popisoval ve svém díle, a světě skutečném, kdy Tolstoj po roce 1877, kdy se odvrátil od pravoslavného vyznání k vyznání bližšímu prvním křesťanům (a které mimochodem, jak jej upozornil Tomáš Garrigue Masaryk , jenž poté Tolstého i osobně navštívil, je jeho představa křesťanské církve v mnoha ohledech blízká tomu, co vyznávali Moravští bratři, odnož evangelické Jednoty bratrské) propustil své nevolníky, vzdal se autorských práv na knihy vydané po roce 1877 a působil zejména jako učitel a propagátor svého duchovního učení.