V noci jsem snil, že jsem motýlem

Fernando Krapp mi napsal dopis - tak zní nejen název hry ale těmito slovy tato mistrovská hra v podání absolventského ročníku JAMU i začíná. Ale lépe než hrou by se Fernando Krapp mi napsal dopis mohla nazývat psychodelickou bránou do divákovy duše, protože jen nemnohý z navenek pasivních účastníků v hledišti dokáže odolat nesčetným léčkám, jež jsou na něj ustrojeny, a odejít duševně zdráv tak, jako na představení i přišel.

Ne nadarmo patří u nás ruské drama k těm nejhranějším, Ostrovskij pak zní povědomě i nedělnímu divadelnímu diváku a Výnosné místo si své jméno u nás vybudovalo díky nastudování pražského Divadla Na zábradlí pod skvělou režisérkou taktovkou Sergeje Fedotova a lze říci, že Výnosné místo bude mít zaděláno na zaručený úspěch.

Během několika posledních let se úroveň představení studentů muzikálového herectví JAMU propracovala na skvělou úroveň a studio Marta se stalo nejen pomyslným Olympem brněnské muzikálové scény, ale i jedinou možností pro náročné milovníky tohoto, v případě Městského divadla či G Studia velmi pokleslého, žánru tak, že nebýt Marty, byl by muzikál v Brně synonymem pro kabaret či cirkusovou estrádu.

Ačkoliv HaDivadlo svůj repertoár avizuje jako experimentální či postmoderní, Čechovovy Tři sestry do něj zcela jistě nezapadají. A ani zpracování hry nenavozuje dojem jakékoliv experimentálnosti, ba naopak. Hře v podání HaDivadla chybí jakýkoliv nápad, natož pak experiment. Herecké výkony jsou mdlé, sestry vypadají jako by už dávno překročily třicítku, chybí jim entuziasmus a radost z mládí. Z ostatních herců podává slušný výkon pouze Tomáš Matonoha jako Alexandr Veršinin, ale jediný opravdový dojem ze silného prožitku po sobě paradoxně zanechává Josef Polášek, který dává učiteli Kulyginovi ironický a až groteskní podtext. - Ostatně se zdá, že cynismus, ironie a grotesknost měla být původně hlavní náplní hry, tak jak si ji Sergej Fedotov představoval, ale od premiéry již uběhly téměř čtyři roky, za které se značně pozměnil herecký soubor, a hra tím značně utrpěla. Zvláště Andrej Prorozov hraný Jakubem Žáčkem působí poněkud nevýrazně a bez hlubšího pochopení. Ne nadarmo v této roli exceloval Pavel Liška, který je v podobných charakterových postavách prosťáčků vynikající.

Námět? Vasilij Šuškin. Hudba? Vladimír Vysockij. Vášnivý čtenář si jistě řekne, že se jedná o příliš těžký kalibr, aby se dal ukočírovat, ale vezme-li jej do rukou mistr divadelního řemesla, musí vzniknout dramatické dílo nevšední kvality. A Rodion Jurjevič Ovčinikov je opravdovou těžkou váhou mezi divadelními režiséry tak, že jeho dramatizace čtyř Šuškinových povídek s prology a intermezzy Vysockého navíc provedené s excelentími hereckými výkony a sugestivní scénickou výpravou, dávají diváku nahlédnout na samou podstatu ruské duše, která se před divákem beze studu otevírá dokořán. Jistě její podoby se mění s povahou a vnitřní sílou osobnosti a nabírá všech možných lidských podob a vlastností, které jsou však všechny spojeny v nerozlučný celek člověka, který, ať už dobrý či špatný, jedná impulsivně, srdcem, ztrácí v návalech citů rozum i reflex sebezáchovy. Prototypem Šuškinova hrdiny je vesnický člověk s každodenními starostmi, ale s vlastní tváří, která kontrastuje s maskami lidí, kteří odešli za vidinou štěstí do města, kde se stali dalšími příslušníky anonymního reje masek, které když jednoho dne zmizí, pro zbytek jako by ani nikdy neexistovaly.