„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Květen 2008

Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Ne, hlavní hrdina se úpěnlivě nesnaží znovu najít a získat zpět svou minulost, a nestává se ani jiným člověkem, jen se zbavil pout předsudků očekávání a setrvačnosti zaběhnutého dennodenního rituálu a získal svobodu! Ano, on i lidé, které měl skrz své neštěstí štěstí poznat jsou ve své drsnosti pravdiví a skuteční a proto jejich pro vnější svět omezená touha ŽÍT A NECHAT ŽÍT! je tolik nesrozumitelná.
Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Ne nebudu zde vypravovat celý příběh, protože jeho poselství je o lidech, u dna, na dně, ode dna odražených, ke dni klesajících i podaných rukou lidí, kteří toho sami neumějí mnoho dát, protože si již dávno zakázali milovat a zmítají se den ode dne mezi nikdy nenaplněnou touhou a uměle vyplněnou prazdnotou. Napovím jen, že muž bez minulosti nezůstal, ale čtenář jistě sám tuší, že nedostala přednost před nově nabitou svobodou.
Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Ale nenech se zmýlit, Muž bez minulosti není oslavou návratu ke kořenům a návod na nový šťastný život, ten si každý musí najít jen on sám, tisíc párů cizích rukou mu nemůže pomoci a to, že právě náš hlavní hrdina využil své šance k novému životu s čistým štítem a zbavil se tak závaží svého ne příliš podařeného života, skutečně nic neznamená.
Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Ne, nečekej prudké obraty, pád a povstání z popela - ten příběh je beze slov a záleží jen na tobě, jak si jej přebereš. A má-li se přec jen někam zařadit, je mu nejbližší škatulka tzv. trpké komedie.

Aki Kaurismäki

Režisér a scénárista Aki Kaurismäki se celosvětově proslavil v polovině 80. let ve své adaptaci Dostojevského Zločinu a trestu přenesené do současného Finska. Ale i další z jeho autorských počinů, které přes svou vzájemnou odlišnost v tématu i v podobě zpracování nesou Kaurismäkiův pevný rukopis, který nic nenechává náhodě a vše zpracovává i do těch nejmenších detailů a přes svou deklarovanou snahu natočit opravdu špatný film patří mezi nejlepší režiséry současnosti,o čemž vypovídá i množství filmových ocenění.
Mies vailla menneisyyttä (Finsko/Německo/Francie, 2002, 97 min.)
Režie: Aki Kaurismäki. Scenář: Aki Kaurismäki. Kamera: Timo Salminen. Hudba: Antero Jakoila, The Renegades, Crazy Kedn Band, Oulu Symphony Orchestra, Masao Onose. Hrají: Markku Peltola, Kati Outinenová, Juhani Niemelä, Kaija Pakarinenová, Sakari Kuosmanen.

Režijní filmografie:

Michael Curtiz: Casablanca

Michael Curtiz: Casablanca

Na film Casablanca lze nahlížet ze dvou možných úhlů - jako na největší kýč a nejhorší film, který kdy Hollywood stvořil anebo jako na nejlepší americký film všech dob - a oba jsou pravdivé!
Kategorie
01. Květen 2008
Kategorie
01. Květen 2008

Velký náčelník ve Washingtonu posílá zprávu, že si přeje koupit naši zem.

Velký náčelník nám posílá také slova přátelství a dobré vůle.

To je od něj přívětivé,
neboť my víme,
že našeho přátelství
nemá zapotřebí.
Kategorie
01. Květen 2008
Při čtení Řeči náčelníka Seattla v odpovědi na požadavek prodat půdu, kterou obýval jeho kmen Duwamišů a Suquamišů, je jistě každý i lehce osvícený člověk prodchnut aureolou moudrosti proroctví nadčasového myslitele. Ale při následném zamyšlení se, jistě vášnivému čtenáři neujde, že prorocký proslov je až příliš ušit „tělo“ současným enviromentálním a ekologickým myšlenkovým proudům a lze jej jen stěží očekávat od, byť geniálního, příslušníka domorodého kmene, který stál ve svém vývoji na úrovni mladší doby kamenné.
Kategorie
01. Květen 2008
Odložme stranou ušlechtilé fráze a hovořme o významu každé myšlenky: srovnáváním a vyvozováním závěrů vrhneme světlo na okolní skutečnosti.
Vladimír Nabokov: Lolita

Vladimír Nabokov: Lolita

Lolita, 1955

Lolita otevřela téma, jež se sice do jisté míry tolerovalo, ale bylo nepsaným zákonem nemluvit o něm nahlas. Vladimír Nabokov si uvědomoval závažnost své průkopnické literární práce, ale zvládl ji s obdivuhodným nadhledem, ve kterém s lehkou ironií balancoval na hraně milostného románu a zpovědi neopětovaně zamilovaného, který se navenek obhajoval racionalistickými úvahami a freudovskou psychoanalýzou, ale ve skutečnosti vše hodnotil jen dle svého egoismu. Milostnou touhu po malých „nymfičkách“ Nabokov popisuje do takových podrobností, že je velmi snadné se nechat strhnout do citového i milostného traumatu, jež hlavní hrdina Humbert Humbert, prožíval, ale ve čtenáři se jistě navozuje tichá otázka, nakolik byly jeho prožitky skutečné.
Ladislav Klíma: Lidská tragikomedie

Ladislav Klíma: Lidská tragikomedie

Již samotný název naznačuje podtext a význam dramatizace filozofického názoru, v jehož středu stál člověk a jeho život jež existuje jen ve formě vědomí. Ctností, ale i zkázou Ladislava Klímy bylo, že svůj filozofický názor narozdíl od svých myšlenkových předchůdců, Arthura Schopenhauera a Friedricha Nietzcheho, nejen kázal, ale snažil se jej i realizovat ve vlastním životě. V Lidské tragikomedii je možné najít mnoho paralel s Klímovými vlastními osudy, ačkoliv má drama nádech ironie, jež Klíma používal s velkou oblibou, snad aby tak uchránil své nejhlubší nitro a duši před ostrými jedovatými šípy svého okolí, jež bylo jen ztěží možno pochopit podstatu Klímovy osobnosti. A není to lehké ani dnes, více než 75 let po jeho smrti. Beletristické dílo Ladislava Klímy je obsaženo v osnovách středních škol a najde se asi jen málo těch, kdo neslyšel a nečetl alespoň výběr z jeho psychologicko-filozoficky laděného prozaického díla. Za posledních 15 let od pádu komunismu, který Klímu tiše ignoroval jako těžko zařaditelné individuum jež by bylo potencionálně schopné rozvrátit socialisticky uvědomělé myšlení některých jedinců, patří Ladislav Klíma mezi nejvydávanější autory, ale je přesto těžké uchopit nejvlastnější podstatu a pochopit cestu, jíž se sebezničujícím způsobem rozhodl ubírat a patří proto mezi rarity namísto mezi vůdce ovládající davy, což jistě samo o sobě mnohé ilustruje.
Marek Dobeš: Choking Hazard

Marek Dobeš: Choking Hazard

Kdo neuvidí, neuvěří! Nelibuji si v nadnesených přirovnáních a proto stručně a při zemi: Choking Hazard je nejlepší vizuální počin všech dob českého filmu s vysoce propracovaným scénářem, který si s divákem pohrává a servíruje mu to, co se do Choking Hazardu považovalo za nenatočitelné. Celý film má prudký spád, který se vyvaruje hluchých míst, diváka šetří nečekaných obratů, ale přesto se vyvíjí zcela neuvěřitelným směrem. Bere si na paškál všechny možné klišé, ale není pouhou parodií, protože svou inteligencí je překonává. Je to horor, ve kterém se nebojíte, protože všechny strašidelné scény jsou tak humorné, že se chtě nechtě musíte smát, když myslivec-zombie žere lidský mozek, altruistický hrdina se vyžívá v rozbíjení lebek kuchyňskou paličkou, Dáda Patrasová, ano, ztělesněná mateřskost, ubíjí důchodce dlažební kostkou a pak mu v klipovém záběru s detaily grimas a očí ustřelí brokovnicí hlavu. Ano, kdo neviděl, neuvěří, co je možné natočit. A já jen tiše dodávám, že Choking Hazard je nejlepší filmový počin několika posledních let, který i ve světě stěží může najít konkurenta.
02. Květen 2008
Český film opět pomalu vstává z popela. Po loňské Nudě v Brně se tento rok opět promítají minimálně dva filmy (krom Mistrů sem nepochybně patří i Choking Hazard), které si svým ironickým humorem, ale i propracovaností scénáře, kamerou, hudbou, režií a potažmo skvělými hereckými výkony, ve kterých mimo jiné zazářilo mnoho dosud neokoukaných a nezprofanovaných tváří, nijak nezadají s tím nejlepším, co za poslední 2 dekády v české satirické komedii vzniklo a mohou se tak s bradou vzhůru postavit do řady s díly Petra Zelenky či Jana a Zdeňka Svěráka.