V noci jsem snil, že jsem motýlem

Hotel byl postaven tak šikovně ke svahu kopce, že se pěkně běželo do krámu s kořalkou a na zpáteční cestě se ještě tak vyplatilo šplhat s flaškou nahoru. Kdysi byl natřen paví zelení, fláky zářivých barev, ale teď, po deštích, po podivných losangeleských lijácích, které vše spláchnou, ta ostrá zeleň držela jen na vlásku - jako lidé, kteří žili uvnitř.

Pamatuji si, jak jsem onanoval v komoře, když jsem se obul do matčiných střevíců s vysokými podpatky, a díval se na své nohy v zrcadle, přičemž jsem látku pomalu vyhrnoval nahoru, výš a výš, jako bych koukal na nohy nějaké ženy a jak mě pak vyrušili dva kamarádi, kteří k nám přišli: „Vím, že je někde doma.“ Pamatuji si na sebe, jak se rychle oblékám a pak, jak jeden z nich otvírá dveře a objevuje mě. „Vy svině!“ zakřičel jsem a vyhnal je z domu a slyšel jsem, jak si při odchodu povídají: „Co to s ním je? Co to s ním ksakru je?“

Ačkoliv HaDivadlo svůj repertoár avizuje jako experimentální či postmoderní, Čechovovy Tři sestry do něj zcela jistě nezapadají. A ani zpracování hry nenavozuje dojem jakékoliv experimentálnosti, ba naopak. Hře v podání HaDivadla chybí jakýkoliv nápad, natož pak experiment. Herecké výkony jsou mdlé, sestry vypadají jako by už dávno překročily třicítku, chybí jim entuziasmus a radost z mládí. Z ostatních herců podává slušný výkon pouze Tomáš Matonoha jako Alexandr Veršinin, ale jediný opravdový dojem ze silného prožitku po sobě paradoxně zanechává Josef Polášek, který dává učiteli Kulyginovi ironický a až groteskní podtext. - Ostatně se zdá, že cynismus, ironie a grotesknost měla být původně hlavní náplní hry, tak jak si ji Sergej Fedotov představoval, ale od premiéry již uběhly téměř čtyři roky, za které se značně pozměnil herecký soubor, a hra tím značně utrpěla. Zvláště Andrej Prorozov hraný Jakubem Žáčkem působí poněkud nevýrazně a bez hlubšího pochopení. Ne nadarmo v této roli exceloval Pavel Liška, který je v podobných charakterových postavách prosťáčků vynikající.

Letní Shakespearovské slavnosti mají za sebou již docela bohatou historii a od prvního představení Snu noci svatojánské (tehdy s vynikajícím Milošem Kopeckým) k letošnímu Romeu a Julii je už s čím srovnávat. Z účelové akce umělecky i lidsky, oživit Pražský hrad, se stala monumentální slavnost, jež je s napětím očekávána celou divadelní sezónu - letos hostovala již ve třech městech a nenechal si ji ujít ani průměrný konzument televizních zpráv. S přibývajícím počtem diváků však postupně klesá nabídka, a z původní myšlenky Slavností - představit Shakespearovo dílo v podání hned několika divadelních souborů, víceméně zůstává již jen hlavní letošní představení Romea a Julie a opakování loňského Hamleta.