V noci jsem snil, že jsem motýlem

Meyrinkovo první a nejlepší dílo, Golem, je postaveno na brilantním způsobu vyprávění, o kterém si čtenář i po přečtení nemůže být zcela jist, zda se jedná o přeludy šílence, snové vidiny, halucinace, vliv okultních sil a kabaly či o skutečný prožitek.

„Cože? Opravit? Aby znovu šly?“ ptal se udiveně starožitník, vysunul brýle na čelo a zaraženě se na mne podíval; „Proč vlastně chcete, aby znovu šly? Mají přece jen jednu rafiji – a žádná čísla na ciferníku,“ dodal, pozoruje zamyšleně v ostrém světle lampy, „jenom květinové obličeje, hlavy zvířat a démonů místo hodin.“ Počal počítat a tázavě se na mne podíval: „Čtrnáct? Vždyť dělíme den na dvanáct dílů. Nikdy jsem ještě neviděl tak podivnou věc. Radím vám, nechte je jak jsou. Již dvanáct hodin v jediném dnu je dost těžko ke snesení.

Nemohu se ubránit, abych Dostojevského povídku Něžná necharakterizoval jako protipól k pozdějšímu a ústřednímu dílu Bratři Karamazovi, jež vzájemně pojí myšlenka definice člověka ve všech svých proměnách a obměnách.

I druhý díl série Cult Fiction mapující tzv. kultovní literaturu kráčí v našlápnutém kabaretním stylu plném originálního zpracování a samozřejmě plného humoru a nadsázky, když se tentokrát stal obětí Edgar Allan Poe a Howard Phillips Lovecraft.