Vojtěch, řečený sirotek jako by zapomněl na rok svého vzniku a vrátil se po časové ose o dvacet zpět, do zlatého období české kinematografie, ke které se zcela nepokrytě hlásí. A to nikoliv jen použitím černobílého širokoúhlého filmu, ale zejména svou nejniternější koncepcí, kdy se film odvíjí rovnou ve třech rovinách: první, a tou nejviditelnější, je smutný baladický příběh Vojtěcha, jenž se nechtěl zařadit ani přistoupit na falešnou hru svých sousedů, druhou je psychologická rovina příběhu, kdy je divák do detailů Vojtěchova příběhu ale i jeho nitra zasvěcován jen velmi postupně a celou řadu skutečností si musí odvodit sám, třetí a nejkrásnější je pak rovina ve skrze filmová - skvělá práce kamery, dlouhé záběry na zešeřelou krajinu, noční svit odrážející se na rozčeřené hladině rybníka, ale i dokonalé fotografické přechody světla a stínu s podrobnými detaily Vojtěchova těla. To vše dává vzpomenout na práci mistrovského Františka Vláčila, a z Vojtěcha by činilo nejlepší český film za posledních 15 let, nebýt nešťastné doby svého vzniku, kdy téměř bez povšimnutí prošel kiny a na dlouhá léta zcela upadl v zapomnění.
