V noci jsem snil, že jsem motýlem

Pamatuji si, jak jsem onanoval v komoře, když jsem se obul do matčiných střevíců s vysokými podpatky, a díval se na své nohy v zrcadle, přičemž jsem látku pomalu vyhrnoval nahoru, výš a výš, jako bych koukal na nohy nějaké ženy a jak mě pak vyrušili dva kamarádi, kteří k nám přišli: „Vím, že je někde doma.“ Pamatuji si na sebe, jak se rychle oblékám a pak, jak jeden z nich otvírá dveře a objevuje mě. „Vy svině!“ zakřičel jsem a vyhnal je z domu a slyšel jsem, jak si při odchodu povídají: „Co to s ním je? Co to s ním ksakru je?“

Hotel byl postaven tak šikovně ke svahu kopce, že se pěkně běželo do krámu s kořalkou a na zpáteční cestě se ještě tak vyplatilo šplhat s flaškou nahoru. Kdysi byl natřen paví zelení, fláky zářivých barev, ale teď, po deštích, po podivných losangeleských lijácích, které vše spláchnou, ta ostrá zeleň držela jen na vlásku - jako lidé, kteří žili uvnitř.

Tohle zabilo Dylana Thomase.

Nastoupili jsme do letadla, moje holka, zvukař, kameraman a produkční. Kamera běžela. Zvukař připnul mně a mé dívce mikrofony. Letím do San Franciska, kde mám předčítat poezii. Jsem Henry Chinaski, básník. Jsem upřímný. Jsem velkolepý. Kulový. Jo, mám velkolepé koule.

Jak vám může každý potvrdit, nejsem zrovna žádný fešák. To slovo neznám. Vždycky jsem obdivoval psance, hajzly, svině a kurvy. Nemám rád hošíky s hladce vyholenou tváří, kravatou a teplým místečkem. Mám rád šílené, zoufalé chlapy, chlapy se zkaženými zuby a vymlácenou palicí, chlapy, kteří se nechovají tak, jak se sluší. Zajímají mě. Jsou výbušní a neustále něčím překvapují. Mám také rád sprosté, zkažené ženské, opilé obhroublé štětky s padajícími punčochami a bezvýraznými utahanými obličeji s rozmazanou šminkou. Zajímají mě víc zvrhlíci než svatí. Dokážu se uvolnit mezi vandráky, protože sám jsem taky vandrák. Nemám rád zákony, morálku, náboženství, pravidla. Nechci, aby si mě formovala společnost. Jednou v noci jsem u mě v pokoji chlastal s Martym, bývalým kriminálníkem. Byl jsem bez práce. Nestál jsem o ni. Chtělo se mi jen tak vysedávat se zutýma botama, pít víno, povídat si, a pokud možno se taky smát. Marty nebyl žádný chytrák, moc toho na něm sice nebylo, ale měl něco za sebou. „Mám tě rád, Hanku,“ říkal mi, „jseš opravdickej chlap, jseš jeden z mála skutečnejch chlapů, co znám.“ „Jo,“ utrousil jsem.

Když jsem potkal Randalla Harrise poprvé, bylo mu dvaačtyřicet a žil s šedovlasou ženou, nějakou Margie Thompsonovou. Margii bylo pětačtyřicet a nebyla žádný zázrak. Redigoval jsem tehdy malý časopis Mad Fly a přišel jsem za ním, abych z něj vytáhl nějaké příspěvky.

Jsem člověk s mnoha problémy a domnívám se, že za většinu z nich si můžu sám. Mám na mysli ženské, hazard a pocit nepřátelství k různým skupinám lidí - čím početnější skupina, tím větší nepřátelství. Říkají, že jsem negativní, zasmušilý a mrzoutský.

Pořád si ještě pamatuji na ženskou, která na mě křičela: „Ty jsi tak příšerně negativní! Život může být nádhernej!“