V noci jsem snil, že jsem motýlem

Zařazovat Kurta Vonneguta mezi autory v tzv. sci-fi žánru je jednak určitá degradace samotného Vonneguta a jednak značí nepochopení skutečného poselství a významu jeho díla ze strany čtenářů, potažmo recenzentů. Jistě, počínaje již prvotinou Mechanické piano, přes Kolíbku, která jej proslavila, ale i další, Vonnegut používá vnějších kulis, jež nejsou nepodobné těm, které jsou do nekonečna obemílány právě u sci-fi laděných autorů, nicméně to, co je u Vonneguta prostředkem k mnohem širší výpovědi, je v oblasti sci-fi konečným cílem.

Řekne-li se 1984 George Orwella, nelze současně nezmínit i jeho o sedmnáct roků starší paralelu Konec civilizace Aldouse Huxleyho, jenž však přes své znevýhodnění, kdy Huxley na rozdíl od Orwella nemohl znát politicko-sociální pozadí ať již hitlerovského tak stalinistického režimu, se v dnešním světle jeví jako vize mnohem varovnější, ba nelze pochybovat, že zatímco od budoucnosti založené na směsi zastrašování a propagandě jsme se jako lidstvo více či méně odpoutali právě s pády kultů zmíněných diktátorů první poloviny 20. století.

Jerome David Salinger je doslova synonymem svého nejslavnějšího díla Kdo chytá v žitě, krom něhož publikoval již jen 35 povídek kolísavé kvality. Nicméně lze-li Kdo chytá v žitě nejlépe charakterizovat jako humornou satiru světa šestnáctiletého chlapce, který je postaven na nekonformnosti hlavního hrdiny Holdena Caulfielda, jenž se zmítá ve své duševní nevyrovnanosti s absencí jakéhokoliv cíle, což pro sebe navenek skrývá za kritikou a zesměšňováním ostatních i za chorobnou fantazií a v rozhovoru s druhými rád básní zcela nesmyslné myšlenkové výplody tak, že je až pozoruhodné nakolik je Holdenův svět podobný světu a vnímání samotného Salingera.

Mark Vonnegut bude asi nejen českému čtenáři znám spíše ve spojitosti se svým mnohem slavnějším a na rovinu i literárně talentovanějším otcem, Kurtem Vonnegutem. Přesto je jeho jediné dílo, které napsal, Expres do ráje, velmi ojedinělým úkazem na světovém literárním nebi - jako jediný z obrovského zástupu dokázal velmi realisticky popsat vnitřní pochody duševně nemocného člověka, ale i reakce a přijetí ze strany svého okolí. Vonnegutova autobiografická sonda do schizofrenií zasaženého lidského vědomí je pak navíc rozšířena i o vylíčení atmosféry hnutí hippies, které v době Vonnegutovy nemoci sice dosahovalo svého vrcholu, nicméně Vonnegutova zpověď není zdaleka tak idealistická, jak je nám, Středoevropanům, kteří jsme bosou nohou vykročili z komunistické totality rovnou do egoistické atmosféry kapitalismu, předkládáno, ale naopak byl k sobě přes všeobecnou euforii natolik kritický, aby poznal, že hnutí hippies, je přes veškeré své proklamace svobody i v protikladu k spotřebnímu životu rodičů, stejně vnitřně svázáno nepsanými a nahlas nikdy nevyřčenými zákony.

Při čtení Židovky z Toleda jsem nemohl ubránit, abych Liona Feuchtwangera mnohokrát nesrovnával s Umbertem Ecem, jehož dílo sice bývá zařazováno do pokladnice světové literatury. Avšak v tomto konkrétním srovnání s Feuchtwangerem se Eco jeví jen jako autor laciných detektivních románů inspirovaným Sherlockem Holmesem s dějem navozující historické paralely (ostatně velmi podobně vyznívá i srovnání díla Umberta Eca a jeho laciného plagiátu Šifra mistra Leonarda a là Dan Brown)… Ale nechme kontroverzí.

Byla-li novela O myších a lidech psána jako próza, již lze hrát jako divadelní hru, tak Plameny zářivé (v českém překladu též vydáno pod názvem Čistý plamen) jsou Steinbeckovým pokusem o napsání divadelní hry, kterou lze číst jako běžnou prózu, nicméně, tento druhý pokus již zdaleka nedopadl tak zdařile.