V noci jsem snil, že jsem motýlem

Porovnáme-li skutečné kvality snímku Vladimíra Michálka Je třeba zabít Sekala s četnými oceněními i nesčetnými adoracemi, jež se naň ze všech stran snesly, můžeme tento film se smělým srdcem charakterizovat jako jeden z nejpřeceňovanějších filmových výtvorů několika posledních desetiletí, kdy jeho kvality, byť mu nelze přinejmenším ubrat originalitu námětu, v čemž je statně režisér Vladimír Michálek pověstný, ani z poloviny nenaplňují daná očekávání a v tomto kontextu patří mezi největší filmová zklamání.

Ač snímek Olivera Stonea, The Doors nesnese tak přísná měřítka jako jeho legendární výtvory à la Četa, Narozen čtvrtého července či JFK, je přes řadu nedostatků jednoznačně tím nejlepším filmem nejen ve své kategorii autobiografických hudebních snímků.

Přes jednoznačnou cílenost díla, která nemohla obstát jak u soudobé kritiky tak u literární vědy v současnosti, je Edgar Allan Poe nejen génius ale rovněž je i klasik toho nejtěžšího formátu, jehož povídky budou čteny ještě za tisíc let. A co je větší známkou kvality než absolutní rezistence vůči času ?!!. Přes všeobecné kulturní nasáknutí, kdy se Poe stal nezbytnou součástí světového kulturního bohatství, nalezneme jen nemálo kvalitních interpretací, jež by dokázaly Poea oživit a zesoučasnit, aniž by původní předlohu degradovaly na pouhý kýč (, kterým svým způsobem sice předloha je, avšak kýč dovedený k nejvyšší dokonalosti) a mezi ty nepočetné interprety, jež se dokázali s jeho odkazem jako rovný s rovným vypořádat, patří právě Jan Švankmajer, jež svůj v pořadí druhý film s Poeovou variací (po o dva roky starším Zániku domu Usherů z roku 1981) na jeho snad vedle Zlatého Skarabea nejznámější povídku vůbec, Jáma a kyvadlo, kdy svůj scénář rozšířil i o námět Auguste Villiers de l'Isle-Adama, Naděje tak, že Kyvadlo, jáma a naděje dostalo onen požadovaný přísvit čerstvého světla i zcela nový nečekaný závěr.

Chtělo by se říci, že Kostnice nemá ve filmové tvorbě Jana Švankmajera své místo a narušuje dlouholetou kontinuu od použití čistě výtvarných prostředků tak, jak si je dokonale osahal ve svých raných krátkých filmech, směrem k celovečernímu hranému filmu, ve kterém výtvarná složka hraje důležitou, nicméně jen podkreslující, úlohu. Ba, máme-li definovat jakési typické znaky Švankmajerových filmových defilé, tak alespoň navenek je Kostnice takřka beze zbytku postrádá a svou formou zapadá do nejsuchopárnější kategorie filmových dokumentů, k čemuž ostatně značně přispívá i hlas neviditelné průvodkyně, jenž kostnicí provádí opět neviditelnou školní výpravu.