V noci jsem snil, že jsem motýlem

Se jménem Mircea Eliade bývá nejčastěji asociován přívlastek „nejznámější Rumun“. Do studia religionistiky (vědy o náboženství) či filozofie zasvěcenější vášnivý čtenář připojí asi i výčet jeho celosvětově známých děl Dějiny náboženského myšlení, Pojednání o dějinách náboženství či Mýtus o věčném návratu, nicméně Eliadeho záběr je nepoměrně širší a mimo jiné patří jeho próza balancující na hraně mezi literaturou a mytologií, ke které, co do literární kvality, bohužel často sklouzává.

Šířeji představovat Tennessee Williamse, krom jiného autora tak divácky úspěšných her jako Tramvaj do stanice Touha či Skleněný zvěřinec asi vášnivému diváku netřeba. A jako zcela irelevantní obava se mi jeví strach režiséra Janusze Klimszy, že by Tennessee Williams ztratil s uběhlými více jak šedesáti léty od vzniku Skleněného zvěřince (1944) cokoliv na své aktuálnosti. Právě naopak nelze než kvitovat Klimszův závěr po roce a půl zkoušek původně s žáky ostravské konzervatoře, že Zvěřince je „hra napsaná o době, kterou žijeme teď“.

O Chuckovi Palahniukovi a jeho Klubu rváčů si můžeme asi myslet ledasco. Snad se i najdou tací, kteří jej budou chtít realizovat, ale i takoví, kteří se jej budou snažit degradovat na určitou variaci s oslavou násilí, duševní prázdnoty a života bez vyššího smyslu. A byť oba takovéto názory budou zcela relevantní, vnímavější čtenář, jež námět pochopí v širším sociálním a psychologickém kontextu, ba sám se pokusí se do hlavního hrdiny a jeho byť ne zcela vědomých pohnutek interpolovat, uvědomí si, že Klub rváčů není jen dalším z řady sic kultovních románů, ale jeho poselství až s neuvěřitelnou stručností definuje to, co se nepodařilo co do podstaty rozkrýt ani celé generaci sociálních badatelů.

Již úvodem nelze parafrázovat, že v současném českém filmu vznikají vesměs dva typy filmů: snímky bez valné hodnoty, jež si však ať již vlivem reklamy či zprofanovanosti tématu přec jen naleznou svého diváka; a filmy bez valné hodnoty, jež si svého diváka nenaleznou. A Sluneční stát, často uvozovaný jako „ostravský“, ani tak nepřekvapí svou katastrofální kvalitou, absencí příběhu, nadtextu i podtextu a průhledným záměrem šokovat neostraváky sociálními poměry v této černé matičce, jako spíše otazníkem, jak se tvůrcům tohoto počinu vůbec podařilo sehnat producenta. Nicméně instituce České televize již zasponzorovala horší filmy. Tedy snad kdybychom hodně hledali, určitě bychom něco ještě nejnepodařenějšího určitě našli.