„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Únor 2009

Egon Erwin Kisch: Pražský pitaval

Egon Erwin Kisch: Pražský pitaval

Prager Pitaval, 1931

Zuřivý reportér (der rasende Reporter) Egon Erwin Kisch patří společně s Franzem Kafkou a Gustavem Meyrinkem do triumvirátu pražských německých spisovatelů židovského původu, kteří se paradoxně zasloužili o dodnes nevyprchávající světový věhlas jak Prahy, tak české literatury jako celku. - Kafkou Praha, respektive přesněji její obraz, získala na své existenciální neuchopitelnosti, Meyrinkem svou záhadnou tajemnost a Kisch dodal její punc světáckosti. (Nicméně nikomu již asi nebude vadit menší paradox, že hraje-li Praha v Kafkově díle vůbec nějakou pak spíše jen negativní roli. Meyrink byl z Prahy vyhnán, na základě falešného soudního obvinění, jež rázně ukončilo jeho kariéru bankéře. A Kisch byl více světoběžník s hlavní adresou v Berlíně.)
Julio Cortázar: Ten, kdo chodí kolem

Julio Cortázar: Ten, kdo chodí kolem

Alguien que anda por ahí y otros relatos, 1977

V 60. letech 20. století se započal zcela nevídaný rozmach latinskoamerické literatury, kdy pod přímým vlivem díla Jamese Joyce, Williama Faulknera, Virginie Woolfové ale i Franze Kafky, se na literárním nebi vyrojila celá plejáda původních autorů, kteří do vínku moderní světové literatury přinesli novátorské postupy založené na experimentu s překračováním hranic zažitých pravidel ale i na zcela nových literárních postupech.
Karel Čapek: Hordubal

Karel Čapek: Hordubal

Hordubal, 1933

Přímou inspirací psychologicky laděného románu Hordubal byl Karlu Čapkovi skutečný případ vraždy Juraje Hordubeje Vasilem Maňákem, kdy základní fakta Čapek načerpal ze záznamu jednání Nejvyššího soudu v Brně tak, jak jej zaznamenal a v Lidových novinách dne 14. října 1932 otiskl Bedřich Golombek:
Nová strašidla

Nová strašidla

Italská kinematografie svého absolutního uměleckého vrcholu dosáhla v dekádě 60. let 20. století, kdy zejména dílo režisérů à la Federica Felliniho, Piera Paola Pasoliniho, Michelangela Antonioniho či Vittoria de Sica vyvolávalo nebývalý diskurs napříč celou světovou filmovou obcí. Avšak skutečně masového ocenění i co do šíře divácké obce zaznamenala paradoxně až tvorba let osmdesátých, pro která italská kinematografie de facto ustanovila jako standard produkt bláznivé komedie, který v mnohém navazuje na prvoplánový humor dávno zapomenutého žánru němé grotesky.
16. Únor 2009
Studio Marta

Studio Marta

Volně inspirováno životem a dílem Edvarda Muncha
Představení Ateliéru výchovné dramatiky pro neslyšící, divadelní fakulty JAMU, se především nese v intencích osnov oborového studia. Představení tak více než na avizovanou parafrázi života a díla Edvarda Mucha klade více důraz na použití všech prostředků pohybové průpravy - akrobacie, tance či žonglování a podbízí se tak paralela s povinnou sestavou v krasobruslení, kdy se choreograf více než vlastní vyjádření musí sledovat zařazení všech požadovaných prvků.
August Strindberg: Čandala

August Strindberg: Čandala

Tschandala, 1889

August Strindberg je vedle Henrika Ibsena asi vůbec nejvýznamnější dramatik 2. poloviny 19. století. Avšak drtivá většina z jeho celkem 58 her, které do značné míry čerpaly z švédských historických námětů, již s úderem 20. století nenávratně zmizela ze světového repertoáru tak, že dnešnímu teatrofilovi je z jeho rozsáhléhé síla známa snad jen již zřídkavě udávaná Slečna Julie.
William Seward Burroughs: Kočka v nás

William Seward Burroughs: Kočka v nás

The Cat Inside, 1986

Bylo-li cílem ostatních beatniků se v prvé řadě stát renomovaným spisovatelem, ne-li citovaným intelektuálem, potom jejich pomyslný vůdce, William Seward Burroughs, od svých literárních počátků vždy inklinoval k experimentu a bourání mantinelů tak, že ať vezmeme oblast literatury, drog, poezie, malířství či hudby, pak Burroughs vždy stál v první linii hledání nových uměleckých forem vyjádření.
Kategorie
17. Únor 2009
Anatole France

Anatole France

Anatole France: Ostrov Tučňáků

Anatole France: Ostrov Tučňáků

L'Ille des pingouins, 1908

Anatole France ve své satiře Ostrov Tučňáků reflektoval zejména francouzské společensko-historické reálie se středopólem v antisemitisté vlně, která svého vrcholu dosáhla v tzv. Dreyfusově aféře. Avšak pro Franceho obrovský intelektuální rozmach, kdy francouzské dějiny alegoricky ztvárnil v podobě kroniky národa Tučňáků, lze román položit i jako sžíravé zrcadlo dějin západní civilizace, podstaty křesťanství, buržoazie, nacionalismu a šovinismu v tom nejširším významu.
17. Únor 2009
Dobrý bůh z Manhattanu

Dobrý bůh z Manhattanu

Mělo-li se představení Dobrý bůh z Manhattanu, které svou premiérou v září otevírá celou divadelní sezónu absolventského ročníku divadelní fakulty JAMU v Brně, stát pomyslným šperkem, jež by svou nabroušeností a leskem dokázalo strhnout diváka tak, aby se věrně vracel na místo činu a oddaně zhlédl zbylých 7 premiér, pak výsledný dojem silně zaostal. Ba, nebýt faktu, že jsem inscenaci Dobrý bůh z Manhattanu shlédl až jako druhé v pořadí po mimořádně kvalitně nastudované Porutugálii, dost možná, že bych zůstal odrazen od všech dalších pokusů a letošní produkci Studia Marta zcela vynechal.