V noci jsem snil, že jsem motýlem

Pelíšky můžeme bez jakéhokoliv přehánění označit za divácky vůbec nejúspěšnější film posledních dvou dekád. Dialogy z tohoto filmu patří k nejcitovanějším a k nejužívanějším tak, že kdo neviděl Pelíšky jako by ani nebyl. V tomto světle je již asi nepodstatný fakt, že vtipné zápletky, na kterých je celý snímek de facto postaven, takřka bez úprav citují původní knihu Hovno hoří Petra Šabacha, který pak zase pro změnu do podoby lidového humoru převyprávěl vzpomínky z vlastního dětství.

Co je české, to je sice naše, nicméně česká literatura (a česká kultura a umění jako celek) jakožto svébytný fenomén vždy pouze koexistovala na bázi zpožděné reflexe světových literárních trendů tak, že pomineme-li předbělohorské období, lze s jistou dávky nadsázky říci, že emancipovaná česká literatura, existovala jen v kratičkém období tzv. I. republiky.

S více než půlročním zpožděním se konečně i k nám dostává slovenský dokument Juraje Lehotského, Slepé lásky, s leitmotivem, jak napovídá již sám název, v podobách lásky nevidomých, kteří možná pro mnohé z nás zcela nečekaně prožívají totožné pocity a emoce jako my „vidomí“.

Muž mnoha tváří i zaměstnání, který se angažoval hned ve dvou světových revolucích - francouzské i americké, Pierre Beaumarchais, je více než sám o sobě či svým dílem znám zejména prostřednictvím dvou oper - Figarovou svatbou Wolfganga Amadea Mozarta z roku 1786 a Lazebníka sevillskéhoGioacchina Rossiniho z roku 1816.