V noci jsem snil, že jsem motýlem

Zdeněk Tyc býval pro obrovské kvality své filmové prvotiny z roku 1990 Vojtěch řečený sirotek označován za nástupce Františka Vláčila a vkládaly se do něj takřka naděje, že opět pozvedne upadající význam české filmové školy. Nicméně ironie osudu rozhodla zcela jinak: Vojtěch vzhledem ke své premiéře na podzim roku 1990, tedy v období porevolučního společenského zápalu, prošel prázdnými kinosály takřka nepovšimnut, další snímky Žiletky (1993) a Už (1995) zcela propadly (snímek Už dokonce „vyhrál“ ocenění Plyšový lev za nejhorší film roku, byť asi ne zcela spravedlivě, protože jeho kvality je možné s odstupem označit za zcela průměrné), až po zatím poslední Smrady z roku 2002, které příznivější ohlasy vzbouzely spíše pro svůj angažovaný námět.

Krzysztofa Kieślowského můžeme bez přehánění prohlásit za jednoho z nejsilnějších a nejvýraznějších filmových tvůrců všech dob. Jeho cesta k filmu však nebyla nijak přímočará, ba naopak prvních deset let své poměrně krátké umělecké kariéry musel věnovat natáčení dokumentárně propagandistických filmů v intencích socialistického realismu z prostředí továren a pracujícího lidu.

Pelíšky můžeme bez jakéhokoliv přehánění označit za divácky vůbec nejúspěšnější film posledních dvou dekád. Dialogy z tohoto filmu patří k nejcitovanějším a k nejužívanějším tak, že kdo neviděl Pelíšky jako by ani nebyl. V tomto světle je již asi nepodstatný fakt, že vtipné zápletky, na kterých je celý snímek de facto postaven, takřka bez úprav citují původní knihu Hovno hoří Petra Šabacha, který pak zase pro změnu do podoby lidového humoru převyprávěl vzpomínky z vlastního dětství.

Co je české, to je sice naše, nicméně česká literatura (a česká kultura a umění jako celek) jakožto svébytný fenomén vždy pouze koexistovala na bázi zpožděné reflexe světových literárních trendů tak, že pomineme-li předbělohorské období, lze s jistou dávky nadsázky říci, že emancipovaná česká literatura, existovala jen v kratičkém období tzv. I. republiky.