V noci jsem snil, že jsem motýlem

Bernhard Schlink, původní profesí právník a později i pisatel detektivních románů, se šířeji proslavil zejména svou novelou Předčítač z roku 1995. Ta od svého vydání nadále vzbuzuje celosvětový ohlas i kontroverzi, kdy je na jedné straně Schlink oslavován za nový pohled na německou nacistickou historii a na straně druhé je obviňován z amorálnosti a převracení hodnot.

Jan Švankmajer bývá v českých reáliích považován za enfant terrible, který si cílevědomě kráčí vlastní cestou bez ohledu na (ne)vkus diváka či komerční prodejnost, v případě horším za hračičku a nesrozumitelného podivína. Nicméně je-li v české kinematografii jméno, jež by mělo svou úctu a vážnost napříč celou Evropou, Amerikou a Japonskem, pak je to právě výtvarník, loutkář, filmový scénárista a režisér, nestor surrealismu Jan Švankmajer. (Ostatně toto paradigma ilustruje i fakt, že kompletní Švankmajerovu filmografii si můžeme na DVD zakoupit třeba i v Patagonii či na ostrově Svatého Tomáše, nikoliv však v České republice).

Snad ironií či paradoxem je fakt, že celosvětově suverénně nejznámějším dokumentem ilustrující pozadí genocidy Židů v průběhu 2. světové války je osobní, ne-li intimní, deník nizozemsky píšící školačky Anne Frankové. Její deník byl od svého první publikace v roce 1947 přeložen snad do všech světových jazyků, potažmo jen v češtině zaznamenal cca 10 vydání (poprvé v překladu Gustava Janoucha v roce 1956, poté ve verzi Miroslava Drápala z roku 1991, a konečně v redigci Michaely Jacobsenové v roce 2004).

Když konverzační komedie, tak Oscar Wilde a jeho neodmyslitelný vtip, ironie a cynismus. A byť je jeho dílo omezeno relativně krátkým tvůrčím obdobím, které bylo násilně přerušeno obviněním Wildeho z homosexuality a pozdějším odsouzením ke dvěma rokům nucených prací, patří jeho dílo nejen k nejčtenějším, nejhranějším a zejména i k nejvlivnějším.