„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Leden 2009

Michelangelo Antonioni: Výkřik

Michelangelo Antonioni: Výkřik

Michelangelo Antonioni měl v roce 1957 za sebou necelé dvě desítky filmů i poměrně příznivý ohlas jak ze strany diváků tak odborné kritiky. Ale až snímek Výkřik byl oním filmem, který započal jeho dráhu předního režiséra světového věhlasu.
13. Leden 2009
Pier Paolo Pasolini: Dravci a vrabci

Pier Paolo Pasolini: Dravci a vrabci

Pier Paolo Pasolini - enfant terrible, přesvědčený marxista otevřeně se hlásící ke své homosexualitě, jehož i komunistická strana vyvedla ze svých řad a kterému mu bylo dopřáno pouhých patnáct let tvůrčího filmového období. A byť film v jeho prioritách stál daleko za literaturou a filozofií, natočil více než dvě desítky snímků, jež se nejen nesmazatelně zapsaly do filmové historie, ale co film, to událost, společenský skandál, cenzorské zákazy a především pak pochoutka pro skutečné filmové labužníky.
Eugène Ionesco: Fotografie plukovníka

Eugène Ionesco: Fotografie plukovníka

La photo du colonel, 1962

Jen ostudou, kulturní zaostalostí i dluhem vůči modernímu divadlu lze nazvat ignorance s jakou česká divadla zcela opomíjejí dramatické dílo absurdního dramatu jakožto dominantního směru divadla 20. století, Eugèna Ionesca, kdy české divadlo stále nesplatilo svůj dlouholetý dluh a Ionescově nastudování se ostentativně vyhýbá.
Lužinova obrana

Lužinova obrana

Je jistým klišé tvrdit, že značná část světové literatury je zkrátka a dobře nepřevoditelná do filmové podoby. V případě Lužinovy obrany Vladimíra Nabokova pak nizozemská režisérka Marleen Gorrisová sáhla po látce, jež je vzhledem ke svému psychologickému a emotivnímu náboji, zcela neinterpretovatelná, ba Nabokov v Lužinově obraně dosáhl maxima, kam až lze v popisu lidské psýché zajít. Gorrisové rozhodnutí pustit se do zfilmování této přetěžké látky tedy apriori vyvolává asociace neúspěchu a krachu.
Kategorie
13. Leden 2009
Vladimír Vladimirovič Nabokov

Vladimír Vladimirovič Nabokov

První premiéra sezóny v mnohém předesílá, kudy a kam se bude divadlo odebírat. V případě Studia Marta v Brně má pak tato premiéra punc zcela zásadní, protože se pro většinu zúčastněných, tedy členů absolventského ročníku divadelní fakulty JAMU, jedná o de facto první veřejné krůčky po divadelních prknech a jednak má toto první představení charakter určité výkladní skříně, protože je velmi zdůkladna studováno a cvičeno takřka celý předchozí školní rok.
Kóbó Abe: Písečná žena

Kóbó Abe: Písečná žena

砂の女 "Suna no onna", 1962

Ač osobnost a dílo Franze Kafky lze položit jako jeden z nejvýznamnějších milníků ve vývoji literatury 20. století, nemá Kafka, ať snad již z důvodů svého „objevení“ pro širokou čtenářskou veřejnost se zpožděním takřka čtyř desetiletí od své smrti, přímých následovníků. Ba, Kafkův vliv lze jen nepřímo vysledovat ve vývoji existencialismu a částečně i absurdního dramatu.
Grbavica

Grbavica

Film Grbavica, debutující bosenské režisérky Jasmily Zbanićové, není ani tak špatným snímkem, jako spíše snímkem průměrným, který toho nepřináší moc nového, ba po hodinu a půl diváka bezostyšně nudí tak, že závěrečná silně emotivní scéna škemrající po divákovi, aby vyloudil pár slz, jen podtrhuje celkovou bezradnost, účelovost a kýčovitost.

1884

Nebýt Čechovova pozdějšího díla, asi bychom se i my, cynismem, ironií a nadsázkou odkojení čtenáři nechali zmást a novelu Drama na lovu položili jako poněkud naivní a strojenou prvotinu začínajícího, byť velmi talentovaného, spisovatele. Nicméně Čechov se již v této v pořadí druhé knižní próze vydané nedlouho po jeho Melpomeniných pohádkách z téhož roku uvedl jako satirik nejvyššího formátu, jenž si nic nezadá se svými pozdějším vrcholným dílem, kdy Čechov nastavil zrcadlo pravdy, ba porazil jeho vlastními zbraněmi tehdy oblíbený detektivní formát s milostnou zápletkou.
Irena Dousková: Hrdý Budžes

Irena Dousková: Hrdý Budžes

Příběh vyprávěný postavou malého dítěte již a priory evokuje satiru, jež kombinuje naivitu s bystrostí a zvídavostí. Tuto rovnu pak Irena Dousková ve své postavě osmileté Helenky Součkové, žákyně 2. třídy ZŠ v Ničíně, dále doplnila o ve světě dospělých tabuizovanou politickou rovinu, konkrétně o absurditu komunistické normalizace někdy v průběhu 70. let.
Tato naznačená forma je sice přijatelná pro velmi širokou čtenářskou obec, avšak již z principu může stěží překročit vlastní stín.