V noci jsem snil, že jsem motýlem

Spojit do jednoho neoddělitelného, vzájemně se prolínajícího a překrývajícího celku hru Blázen a jeptiška od slavného polského dramatika, spisovatele, kritika a zejména provokatéra všeho druhu, Stanislawa Ignacy Witkiewicze, a jednoaktovou hříčku Mouchy českého divadelního režiséra, příležitostného dramatika a překladatele, ale zejména propagátora alternativního divadla, Huberta Krejčího, by se navenek mohl zdát velmi nepodařený nápad - vždyť mezi tvůrčím obdobím obou autorů leží jak II. světová válka, tak odstup takřka půlstoletí.

Ságu Na východ od ráje John Steinbeck původně zamýšlel napsat jen pro své dva syny, v té době šestiletého Thoma a čtyřletého Johna, s tím, že v knize shrne veškerou svou doposud nabytou moudrost, poznání i pokoru, kterou jakožto v té době již živoucí literární legenda (a o deset let později i nositel Nobelovy cenu za literaturu) měl ve svých necelých padesáti letech možnost poznat.

Grahama Greena bychom mohli obvinit z ledasčeho. Od vlastního pokrytectví - v souladu s katolickou doktrínou, kterou sám vyznával jen velmi vlažně, se nikdy nenechal rozvést, ačkoliv drtivou část svého života strávil, eufemisticky řečeno, mimo manželské lože. Přes pokrytectví odražené ve svém díle, kdy právě archetyp nevěrného katolíka dominuje Greenovým nejúhlavnějším románům. Až po reakci literární kritiky, která Greena obviňovala z přílišné jednoduchosti nebo naopak přílišného filozofování, z pohrdání všeobecně uznávaných hodnot a zase naopak přílišného svatouškovství se skrývání se za náboženskou doktrínou. (Ať tak či onak, britská teoretická literární obec Greenovi nikdy příliš neporozuměla a ačkoliv byl hned několikrát favoritem na ocenění Nobelovu cenu, nikdy nezískal z této strany patřičnou podporu.)