V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jana Janěková se přes relativně značný počet televizních, filmových ale i divadelních rolí zapsala do povědomí širší divácké obce zejména svým hereckým „výkonem“ v někdejším pokusu televize Nova o americký sitcom v českém hávu, Nováci. Méně známé je pak již v posledních letech dominantnější specializace, co by divadelní režisérky a příležitostné dramaturgičky, kdy krom scén regionálních moravských divadel působí zejména jako vedoucí pedagožka, potažmo umělecká vedoucí, ateliéru muzikálového herectví divadelní fakulty JAMU v Brně.

Divadelní událostí roku 2007 byla novinka, že Václav Havel napsal (přesněji také po dvaceti letech dopsal) novou hru. Událostí sezóny minulé pak byla její premiéra v divadle Archa pod režijní taktovkou Davida Radoka s Janem Třískou v Hlavní roli. To, co zůstalo pod pokličkou, je fakt, že o zinscenování hry měla zájem celá řada českých divadel, ale nakonec svou šanci získalo krom zmíněné Archy zatím jen Klicperovo divadlo z Hradce Králové a to díky protekci k dlouholetému Havlovu příteli, potažmo dvornímu inscenátorovi Havlových her, Andreji Krobotovi. (Z dalších světových divadel zmiňuji ve zkratce londýnské Orange Tree, bratislavské Národní divadlo a divadlo Ateneum z Varšavy).

Emily Brontëová zveřejnila svůj román Na Větrné hůrce v roce 1847 pod mužským pseudonymem Ellis Bell, kdy takřka vzápětí zemřela na tuberkulózu. Toto její jediné dílo tak na dlouhá desetiletí zcela zapadlo jakožto nepříliš zdařilá prvotina Emiliiny slavnější sestry Charlotty Brontëové, za které bylo Na Větrné hůrce dlouhá léta považováno.

Život a dílo Liona Feuchtwangera lze rozdělit do tří tvůrčích období: Na období německé, kdy se Feuchtwanger již ve svém relativně raném díle Žid Süss z roku 1925 etabloval jako jeden z nejúspěšnějších německých spisovatelů mezidobí dvou světových válek. Dále, po nástupu Hitlera a nacistické ideologie je to politicky angažovaná próza s vrcholem v románu Sourozenci Oppermannovi z roku 1933 či o deset let mladším Bratři Lautensackové, pro které se Feuchtwanger stal přímým nepřítelem fašistického režimu - krom jiného byl i z jedním z autorů, jehož knihy byly spáleny v rámci noci 10. května 1933. A konečně období amerického exilu, ve kterém se obrátil k historickým tématům à la Goya (1951) či Židovka z Toleda (1955).