Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour
To, že se český film zmítá v předsmrtné křeči, kdy již několik desítek roků nevznikl film, který by svým sdělením potažmo kvalitou překročil divácké očekávání lehké, případně, trpké komedie a prosadil se i u zahraničního diváka, potažmo získal některou prestižní filmovou cenu (vynechám-li Kolju, jež svého Oscara získal nikoliv za uměleckou kvalitu, ale za svou lepivou kýčovitost), asi netřeba zdůrazňovat. Dobrou zprávou však je, že česká kinematografie může svou současnou absenci kvality i vizionářské osobnosti kompenzovat svým odkojeným dítětem - Emirem Kusturicou, jež vystudoval v té době velmi prestižní FAMU v ročníku vedeného profesorem Otakarem Vávrou.
Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour
Kusturicovo asi nejznámější a divácky nejúspěšnější autorské dílo,
Černá kočka, bílý kocour, bývá obvykle charakterizováno jako cikánský epopej. - Jistě ve filmu sice hraje cikánská komunita výraznou roli, avšak film rozhodně nevychází z nějakým reálných poměrů, ale je od základu fikcí a parodií, která svou humor rozehrává právě na účet rádoby filmových kritiků, ale i mnohých klišé ve vztahu k životu na Balkáně - všichni jsou tam zloději. Třešničkou na dortu, která by snad pomoci film pochopit i těm nejzatvrzelejším ignorantům, je závěrečná scéna z filmového velekýče
Casablanca, jež se prolíná celým filmem.
Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour
Velmi nerad rozebírám vlastní děj filmu, a proto tedy jen podotýkám, že ústřední zápletka - příběh malého zlodějíčka Matka, jež chtěl přes hranice propašovat 20 vagónů benzínu, ale okrade jej cikánský baron, od kterého si sám půjčil peníze a je nucen oženit svého syna Zara za baronovu sestru zvanou Liliputánka - tvoří jen tu nejhrubší kostru. To, co dělá film
Černá kočka, bílý kocour labužnickým zážitkem par excellence je Kusturicův režijní koncert, který nejenže vytvořil dokonalou filmovou iluzi tak, že minimálně 99 diváků ze 100 nepochybuje o tom, že Kusturicův svět je
Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour
pouhým odrazem skutečného Balkánu, neuvěří, že představitelé jednotlivých postav jsou skuteční herci, a odnese si dojem, že do filmu byli najmuti místní obyvatelé, kteří pod vlivem kombinace heroinu a rakije hrají sami sebe. Ale film je dokonalý ve všech svých myslitelných složkách, od skvělého scénáře bez jediného hluchého místa, který dává příběhu strmý spád tak, že divák nemá čas plně si vychutnat předchozí záběr. Ostatně scénář je pro Kusturicu jen hrubým vodítkem a vlastní film vzniká až pod momentální improvizací režiséra i herců s mnoha odlišnými verzemi, ze kterých je vybrána ta nejpůsobivější
Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour
Světem sám o sobě je pak hudební složka filmu, které dominuje repertoár
No Smoking Orchestra, jež se osciluje na rozhraní mezi funky, jazzem, punkem a balkánskou lidovou dechovkou a je umocněna energickým přístupem členů souboru, v němž si nemůžete nevšimnout charismatického hráče na kytaru, kterým není nikdo jiný než samotný Emir Kusturica (ano, na fotografiích ten v červené košili a s kloboukem).
Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour
Emir Kusturica byl krom Stříbrného lva za režii filmu Černá kočka, bílý kocour na Benátském festivalu v roce 1998 ověnčen i mnoha dalšími oceněními, ze kterých vyjímám zvláště Zlatou palmu z Cannes za film Otec na služební cestě z roku 1985, další Zlatou palmu za Underground z roku 1995, ale i školní film ze třetího ročníku FAMU Guernica, který zvítězil na festivalu CILECT ’78, v Karlových Varech.
Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour
Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour
Jistě chápu, že českým filmovým tvůrcům není nic cizejšího a vzdálenějšího než dynamika, spád, originalita i radost ze života, a vezmu v potaz i fakt, že Kusturica je jeden z nejlepších současných režisérů, tak si přesto dále myslím, že by toto české dítě mohlo být pro současnou českou filmovou tragikomedii v mnohém inspirující.
Crna mačka, beli mačor (Francie + SRN + Jugoslávie, 1998, 124 min.)
Režie: Emir Kusturica
Scenář: Gordan Mihić
Hudba: Nele Karajlić, Dejo Sparavalo, Voja Aralica
Hrají:
Srdjan Todorovic, Branka Katicová, Pepi Lakovic, Miki Manojlovic, Bairam Severdzan, Florian Aidani, Jashar Destani, Adnan Bekir, Zabit Memedov
Režijní filmografie:
Jedna část pravdy
Podzim
Guernica (Guernica; 1978) - vítězství na CILECT ’78
Nevěsty přicházejí (Nevjeste dolaze; 1979) - „zakázán pro pro explicitní použití sexuálního tabu“ (incest)
Titanic (Bife Titanik; 1979) - cena za režii na festivalu v Portoroži
Vzpomínáš na Dolly Bell? (Sjećaś li se Dolly Bell?; 1981) - Zlatý lev za nejlepší debut a Cena FIPRESCI na MFF v Benátkách
Otec na služební cestě (Otac na službenom putu; 1985) - Zlatá palma na MFF v Cannes
Dům k pověšení (1988) - cena za režii na MFF v Cannes
Arizona Dream (Arizona Dream; 1992) - ocenění Zvláštní cenou poroty na MFF v Berlíně 1993.
Underground (Underground; 1995) - vítězství v Cannes
Černá kočka, bílý kocour (Crna maćka, beli maćor; 1988) - Stříbrný lev za režii v Berlíně
Super 8 Stories by Emir Kusturica (Super 8 Stories by Emir Kusturica; 2001)
Život je zázrak (Zivot je cudo; 2004).