„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Komedie

Revizoři

Revizoři

Originální příběh, dokonalé vykreslení atmosféry prostředí podzemky i psychologie revizorů, jež nenáviděni a opovrhováni se za své povolání nejen stydí, ale i trpí značnými poruchami osobnosti tak, že se sami sebou cítí jen ve společnosti svých revizorských druhů v domovském prostředí metra. Dynamický střih, barevně podkreslující hudba a brilantní režie, to vše dělá z maďarského filmu Revizoři největší filmovou událost několika posledních let.
21. Prosinec 2008
Věra Chytilová: Faunovo velmi pozdní odpoledne

Věra Chytilová: Faunovo velmi pozdní odpoledne

O tom, že snímek Faunovo velmi pozdní odpoledne svého diváka doslova učaruje, se není ani nutné šířeji zmiňovat, problém však nastává až při pokusu přesněji definovat „proč?“ - je to neopakovatelným způsobem režisérské práce Věry Chytilové, jež si nikdy neodpustí mísit psychologické podhoubí s filmovou hrou kamery, střídat komiku i tragiku s absurdnem tak, že vytváří nadpozemsky přízemní realitu v jejímž světle jsou fauni odhaleni jako šašci paběrkující s tím málem, co životu dali?
16. Prosinec 2008
Garderobiér

Garderobiér

Milan Lasica a Bolek Polívka se rozhodli zinscenovat výbornou hru jednoho z celosvětově nejhranějších dramatiků současnosti Ronalda Harwooda, Garderobiér. Avšak obě herecké hvězdy, Lasica i Polívka, navíc doplněné zcela prázdnou Emílií Vášáryovou, evidentně berou původně tragikomický námět jako nenáročný kabaret, kde stačí zase předvést pár 100× okoukaných scének a divák odejde domů spokojen s pocitem hlubokého kulturního zážitku.
Něžný barbar

Něžný barbar

Převést krásu Hrabalových poetických textů, založených nikoliv na ději či objevování ale na obrazech s hledáním doposud opomíjené krásy, do filmové podoby, je takřka nereálný úkol a jediný, kdo se ho zhostil, aniž by ztratil původní „pábitelský“ náboj, je Jiří Menzel, snad také proto, že na scénáři vždy spolupracoval s Bohumilem Hrabalem.
Jim Jarmusch: Mimo zákon

Jim Jarmusch: Mimo zákon

Jim Jarmusch je nejen kultovním filmovým tvůrcem, ale i důkazem toho, že americká filmová produkce není synonymem pro Hollywood, ba naopak dokáže točit filmy těch nejvyšších kvalit, což platí právě i pro druhý Jarmuschův počin Mimo zákon, který lze charakterizovat jako filmovou zkratku, ve které je vynecháno vše nepodstatné, co si stejně divák sám odvodí, v kombinaci s dlouhými záběry kamery a všudypřítomným humorem pramenícím z absurdnosti hlavních hrdinů.
Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour

Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour

To, že se český film zmítá v předsmrtné křeči, kdy již několik desítek roků nevznikl film, který by svým sdělením potažmo kvalitou překročil divácké očekávání lehké, případně, trpké komedie a prosadil se i u zahraničního diváka, potažmo získal některou prestižní filmovou cenu (vynechám-li Kolju, jež svého Oscara získal nikoliv za uměleckou kvalitu, ale za svou lepivou kýčovitost), asi netřeba zdůrazňovat. Dobrou zprávou však je, že česká kinematografie může svou současnou absenci kvality i vizionářské osobnosti kompenzovat svým odkojeným dítětem - Emirem Kusturicou, jež vystudoval v té době velmi prestižní FAMU v ročníku vedeného profesorem Otakarem Vávrou.
Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour

Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour

Kusturicovo asi nejznámější a divácky nejúspěšnější autorské dílo, Černá kočka, bílý kocour, bývá obvykle charakterizováno jako cikánský epopej. - Jistě ve filmu sice hraje cikánská komunita výraznou roli, avšak film rozhodně nevychází z nějakým reálných poměrů, ale je od základu fikcí a parodií, která svou humor rozehrává právě na účet rádoby filmových kritiků, ale i mnohých klišé ve vztahu k životu na Balkáně - všichni jsou tam zloději. Třešničkou na dortu, která by snad pomoci film pochopit i těm nejzatvrzelejším ignorantům, je závěrečná scéna z filmového velekýče Casablanca, jež se prolíná celým filmem.
Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour

Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour

Velmi nerad rozebírám vlastní děj filmu, a proto tedy jen podotýkám, že ústřední zápletka - příběh malého zlodějíčka Matka, jež chtěl přes hranice propašovat 20 vagónů benzínu, ale okrade jej cikánský baron, od kterého si sám půjčil peníze a je nucen oženit svého syna Zara za baronovu sestru zvanou Liliputánka - tvoří jen tu nejhrubší kostru. To, co dělá film Černá kočka, bílý kocour labužnickým zážitkem par excellence je Kusturicův režijní koncert, který nejenže vytvořil dokonalou filmovou iluzi tak, že minimálně 99 diváků ze 100 nepochybuje o tom, že Kusturicův svět je
Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour

Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour

pouhým odrazem skutečného Balkánu, neuvěří, že představitelé jednotlivých postav jsou skuteční herci, a odnese si dojem, že do filmu byli najmuti místní obyvatelé, kteří pod vlivem kombinace heroinu a rakije hrají sami sebe. Ale film je dokonalý ve všech svých myslitelných složkách, od skvělého scénáře bez jediného hluchého místa, který dává příběhu strmý spád tak, že divák nemá čas plně si vychutnat předchozí záběr. Ostatně scénář je pro Kusturicu jen hrubým vodítkem a vlastní film vzniká až pod momentální improvizací režiséra i herců s mnoha odlišnými verzemi, ze kterých je vybrána ta nejpůsobivější
Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour

Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour

Světem sám o sobě je pak hudební složka filmu, které dominuje repertoár No Smoking Orchestra, jež se osciluje na rozhraní mezi funky, jazzem, punkem a balkánskou lidovou dechovkou a je umocněna energickým přístupem členů souboru, v němž si nemůžete nevšimnout charismatického hráče na kytaru, kterým není nikdo jiný než samotný Emir Kusturica (ano, na fotografiích ten v červené košili a s kloboukem).
Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour

Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour

Emir Kusturica byl krom Stříbrného lva za režii filmu Černá kočka, bílý kocour na Benátském festivalu v roce 1998 ověnčen i mnoha dalšími oceněními, ze kterých vyjímám zvláště Zlatou palmu z Cannes za film Otec na služební cestě z roku 1985, další Zlatou palmu za Underground z roku 1995, ale i školní film ze třetího ročníku FAMU Guernica, který zvítězil na festivalu CILECT ’78, v Karlových Varech.
Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour

Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour

Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour

Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour

Jistě chápu, že českým filmovým tvůrcům není nic cizejšího a vzdálenějšího než dynamika, spád, originalita i radost ze života, a vezmu v potaz i fakt, že Kusturica je jeden z nejlepších současných režisérů, tak si přesto dále myslím, že by toto české dítě mohlo být pro současnou českou filmovou tragikomedii v mnohém inspirující.
Crna mačka, beli mačor (Francie + SRN + Jugoslávie, 1998, 124 min.)
Režie: Emir Kusturica
Scenář: Gordan Mihić
Hudba: Nele Karajlić, Dejo Sparavalo, Voja Aralica
Hrají:
Srdjan Todorovic, Branka Katicová, Pepi Lakovic, Miki Manojlovic, Bairam Severdzan, Florian Aidani, Jashar Destani, Adnan Bekir, Zabit Memedov

Režijní filmografie:

  1. Jedna část pravdy
  2. Podzim
  3. Guernica (Guernica; 1978) - vítězství na CILECT ’78
  4. Nevěsty přicházejí (Nevjeste dolaze; 1979) - „zakázán pro pro explicitní použití sexuálního tabu“ (incest)
  5. Titanic (Bife Titanik; 1979) - cena za režii na festivalu v Portoroži
  6. Vzpomínáš na Dolly Bell? (Sjećaś li se Dolly Bell?; 1981) - Zlatý lev za nejlepší debut a Cena FIPRESCI na MFF v Benátkách
  7. Otec na služební cestě (Otac na službenom putu; 1985) - Zlatá palma na MFF v Cannes
  8. Dům k pověšení (1988) - cena za režii na MFF v Cannes
  9. Arizona Dream (Arizona Dream; 1992) - ocenění Zvláštní cenou poroty na MFF v Berlíně 1993.
  10. Underground (Underground; 1995) - vítězství v Cannes
  11. Černá kočka, bílý kocour (Crna maćka, beli maćor; 1988) - Stříbrný lev za režii v Berlíně
  12. Super 8 Stories by Emir Kusturica (Super 8 Stories by Emir Kusturica; 2001)
  13. Život je zázrak (Zivot je cudo; 2004).
Jan Hřebejk: Horem pádem

Jan Hřebejk: Horem pádem

O tom, že bude film Horem pádem trhat kasovní rekordy, nikdo nepochyboval a otazník tak spíš visel nad jeho kvalitou. Ale výsledek předčil i ty největší pesimistické předpovědi: Horem pádem je splácanina několika nesourodých příběhů bez hlubšího příběhu s tendencí o sociologickou reflexi, avšak její výsledek nelze nazvat ani patosem. Jistě, dokáži pochopit, že tvůrci filmu se snaží především vydělat a tak byla kvalita filmu nastavena na vkus zejména pubertální věkové skupiny, co však pochopit nedokážu, jsou zcela otevřené umělecké ambice a neskrývané očekávání uznání ze strany odborné kritiky, a alespoň z mého pohledu je Horem pádem žhavým kandidátem na Plyšového lva (nejhorší film ČR za uplynulý rok).
Marek Dobeš: Choking Hazard

Marek Dobeš: Choking Hazard

Kdo neuvidí, neuvěří! Nelibuji si v nadnesených přirovnáních a proto stručně a při zemi: Choking Hazard je nejlepší vizuální počin všech dob českého filmu s vysoce propracovaným scénářem, který si s divákem pohrává a servíruje mu to, co se do Choking Hazardu považovalo za nenatočitelné. Celý film má prudký spád, který se vyvaruje hluchých míst, diváka šetří nečekaných obratů, ale přesto se vyvíjí zcela neuvěřitelným směrem. Bere si na paškál všechny možné klišé, ale není pouhou parodií, protože svou inteligencí je překonává. Je to horor, ve kterém se nebojíte, protože všechny strašidelné scény jsou tak humorné, že se chtě nechtě musíte smát, když myslivec-zombie žere lidský mozek, altruistický hrdina se vyžívá v rozbíjení lebek kuchyňskou paličkou, Dáda Patrasová, ano, ztělesněná mateřskost, ubíjí důchodce dlažební kostkou a pak mu v klipovém záběru s detaily grimas a očí ustřelí brokovnicí hlavu. Ano, kdo neviděl, neuvěří, co je možné natočit. A já jen tiše dodávám, že Choking Hazard je nejlepší filmový počin několika posledních let, který i ve světě stěží může najít konkurenta.