V noci jsem snil, že jsem motýlem

Těžiště filmové tvorby Vittoria de Sica sice leží v jeho neorealistickém období 40. a 50. let, nicméně v létech 60. de Sica dosáhl vůbec největšího diváckého ohlasu, kdy v průběhu čtyř let vytvořil hned čtveřici filmů, které do značné míry ovlivnily světový film minimálně ve dvou dalších dekádách.

Černý Petr, ve filmografie Miloše Formana vůbec první celovečerní snímek, v mnoha ohledech navazuje na italský neorealismus, ke kterému však přidává značnou dávku ironie, psychologie postav i své doby tak, že jej lze dodnes zařadit nejen jako nadčasový, ale zejména za vůbec první dílo vznikající československé nové filmové vlny.

Mystifikátorský komik Andy Kaufman si svým humorem na ostří žiletky dokázal za svého pětatřicet let krátkého života (byť řada jeho fanoušků věří, že i jeho smrt byla pouhou mystifikací a Kaufman nadále žije) vytvořit celé zástupy nepřátel. Ba svými provokacemi dokázal rozlítit nejednoho hereckého kolegu ale i diváka tak, že Kaufman byl mnohokrát fyzicky napaden (z toho nejhoršího střetnutí s mistrem světa ve wrestlingu Jerrym Lawlerem si odnesl poranění páteře).

Přes určité zdání pokleslosti, který je dán kriminální zápletkou, je Tajemná vražda na Manhattanu jedním z vůbec nejlepších filmů Woodyho Allena, kdy krom tradičně konverzačně vystavěného scénáře s velkým smyslem pro ironii skrytou v naprosté banálnosti všech dialogů, filmu zcela vévodí vynikající kamera Carla Di Palmy - například dlouhé nepřerušované záběry uvnitř minimalistického manhattanského bytečku, ve kterém se odehrává takřka polovina celého snímku, patří do učebnic kinematografie.

Vůně ženy, jež tvoří to nejlepší z toho, co následovalo po vrcholu, kterého italská kinematografie dosáhla v 50. a 60. letech, je založena na skvělé spolupráci režiséra Dina Risiho, kameramana Claudia Cirilloa a Vittoria Gassmana v hlavní roli kapitána Fausta tak, že ač je Vůně ženy co do koncepce natočena jako komedie, obsahuje nejen mnoho vážných témat, ale má i existenciální podtext.

V krátkém období jednoho roku se v našich kinech vyrojily hned dva snímky - Román pro ženy a Účastníci zájezdu, jež již pro jméno autora literárního námětu, potažmo filmového scénáře, Michala Viewegha, nevzbuzují příliš velké naděje na alespoň průměrný film. Nicméně, je-li Michal Viewegh nazýván netalentovaným literárním prasetem, pak Vieweghův scénář jde ještě dále a nepokrytě krade nápady snad ve všech televizních seriálech, jež v posledních pěti letech shlédl.

Již úvodem nelze parafrázovat, že v současném českém filmu vznikají vesměs dva typy filmů: snímky bez valné hodnoty, jež si však ať již vlivem reklamy či zprofanovanosti tématu přec jen naleznou svého diváka; a filmy bez valné hodnoty, jež si svého diváka nenaleznou. A Sluneční stát, často uvozovaný jako „ostravský“, ani tak nepřekvapí svou katastrofální kvalitou, absencí příběhu, nadtextu i podtextu a průhledným záměrem šokovat neostraváky sociálními poměry v této černé matičce, jako spíše otazníkem, jak se tvůrcům tohoto počinu vůbec podařilo sehnat producenta. Nicméně instituce České televize již zasponzorovala horší filmy. Tedy snad kdybychom hodně hledali, určitě bychom něco ještě nejnepodařenějšího určitě našli.