„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Komedie

Milan Šteindler: Díky za každé nové ráno

Milan Šteindler: Díky za každé nové ráno

Ač si autorský počin režiséra Milana Šteindlera a scénáristky Haliny Pawlovské, Díky za každé nové ráno, svého času odnesl hned čtyři ocenění výročními filmovými cenami Český lev, lze jej přesto považovat za značně nedoceněný co do svého vlivu na další vývoj celé české kinematografie.
Vittorio De Sica: Včera, dnes a zítra

Vittorio De Sica: Včera, dnes a zítra

Těžiště filmové tvorby Vittoria de Sica sice leží v jeho neorealistickém období 40. a 50. let, nicméně v létech 60. de Sica dosáhl vůbec největšího diváckého ohlasu, kdy v průběhu čtyř let vytvořil hned čtveřici filmů, které do značné míry ovlivnily světový film minimálně ve dvou dalších dekádách.
Miloš Forman: Lásky jedné plavovlásky

Miloš Forman: Lásky jedné plavovlásky

I ve svém v pořadí druhém celovečerním snímku Lásky jedné plavovlásky z roku 1965 Miloš Forman vsadil na autentičnost neherců, kdy krom herecké trojice Hana Brejchová, Vladimír Pucholt a Vladimír Menšík ve filmu obsadil jen obyvatele Zruče nad Sázavou a své dvě oblíbené tváře - Jana Vostrčila a Boženu Matuškovou, které objevil v Kolíně při natáčení svého předcházejícího filmu Černý Petr.
Miloš Forman: Černý Petr

Miloš Forman: Černý Petr

Černý Petr, ve filmografie Miloše Formana vůbec první celovečerní snímek, v mnoha ohledech navazuje na italský neorealismus, ke kterému však přidává značnou dávku ironie, psychologie postav i své doby tak, že jej lze dodnes zařadit nejen jako nadčasový, ale zejména za vůbec první dílo vznikající československé nové filmové vlny.
Miloš Forman: Hoří má panenko

Miloš Forman: Hoří má panenko

Formanův v pořadí třetí celovečerní film Hoří má panenko bývá mnohdy a mnohými považován za jeho vůbec nejlepší výtvor, potažmo za nejlepší český film vůbec. Současně bychom však v české kinematografii asi jen stěží hledali snímek, který by vznikal za podobných, mimořádně ztížených podmínek.
Miloš Forman: Muž na měsíci

Miloš Forman: Muž na měsíci

Mystifikátorský komik Andy Kaufman si svým humorem na ostří žiletky dokázal za svého pětatřicet let krátkého života (byť řada jeho fanoušků věří, že i jeho smrt byla pouhou mystifikací a Kaufman nadále žije) vytvořit celé zástupy nepřátel. Ba svými provokacemi dokázal rozlítit nejednoho hereckého kolegu ale i diváka tak, že Kaufman byl mnohokrát fyzicky napaden (z toho nejhoršího střetnutí s mistrem světa ve wrestlingu Jerrym Lawlerem si odnesl poranění páteře).
Věra Chytilová: Sedmikrásky

Věra Chytilová: Sedmikrásky

V kontextu díla Věry Chytilové lze film Sedmikrásky z roku 1966 položit nejen za režijní debut, kterým se odklonila od svých raných dokumentárně laděných děl a là cinéma-vérité, ale zejména za ono klíčové dílo, ve kterém našla svůj režijně filmový rukopis. Věra Chytilová se rovněž odstřihla od stylistiky a manýrů socialistického realismu a vedle Miloše Formana se tak stala nejvýraznější osobností nové filmové vlny 60. let.
Woody Allen: Tajemná vražda na Manhattanu

Woody Allen: Tajemná vražda na Manhattanu

Přes určité zdání pokleslosti, který je dán kriminální zápletkou, je Tajemná vražda na Manhattanu jedním z vůbec nejlepších filmů Woodyho Allena, kdy krom tradičně konverzačně vystavěného scénáře s velkým smyslem pro ironii skrytou v naprosté banálnosti všech dialogů, filmu zcela vévodí vynikající kamera Carla Di Palmy - například dlouhé nepřerušované záběry uvnitř minimalistického manhattanského bytečku, ve kterém se odehrává takřka polovina celého snímku, patří do učebnic kinematografie.
Woody Allen: Výstřely na Broadway

Woody Allen: Výstřely na Broadway

Woody Allen si ve svém tradičně plně autorském snímku Výstřely na Broadway z roku 1994 vzal na mušku, jak ostatně napovídá sám název, fenomén Broadwaye. Děj umístěný do časů americké prohibice na pomezí 20. a 30. let je pak ve snímku nepřímo zpřítomněn vládou mafiánských gangů.
Dino Risi: Vůně ženy

Dino Risi: Vůně ženy

Vůně ženy, jež tvoří to nejlepší z toho, co následovalo po vrcholu, kterého italská kinematografie dosáhla v 50. a 60. letech, je založena na skvělé spolupráci režiséra Dina Risiho, kameramana Claudia Cirilloa a Vittoria Gassmana v hlavní roli kapitána Fausta tak, že ač je Vůně ženy co do koncepce natočena jako komedie, obsahuje nejen mnoho vážných témat, ale má i existenciální podtext.
Mario Monicelli: Casanova '70

Mario Monicelli: Casanova '70

Marcella Mastroianniho můžeme bez větších sporů pasovat na hereckou ikonu nejen italské ale i světové kinematografie 2. poloviny 20. století. Nicméně i Mastroianni má na svém kontě celou sbírku filmů, jež se v nejlepším případě ohnuly před pokleslým vkusem širokého diváckého publika. A jedním z těch slavnějších nepovedených variací na typickou lidovou komedii tak, jak se točily v 60. a 70. letech, je povídkový film Casanova '70 v režii italského nestora tohoto žánru Maria Monicelliho.
Román pro ženy

Román pro ženy

V krátkém období jednoho roku se v našich kinech vyrojily hned dva snímky - Román pro ženy a Účastníci zájezdu, jež již pro jméno autora literárního námětu, potažmo filmového scénáře, Michala Viewegha, nevzbuzují příliš velké naděje na alespoň průměrný film. Nicméně, je-li Michal Viewegh nazýván netalentovaným literárním prasetem, pak Vieweghův scénář jde ještě dále a nepokrytě krade nápady snad ve všech televizních seriálech, jež v posledních pěti letech shlédl.
Vladimír Morávek: Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště

Vladimír Morávek: Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště

Na počátku byla Nuda v Brně. Snímek s minimalistickým rozpočtem a nulovým očekáváním, který již ze svého názvu více než seriózní filmový počin evokoval autorský happening, který se však stal filmovou událostí mnoha posledních let. O dva roky později se pak autorská dvojice, úspěšný a mnoha cenami ověnčený divadelní režisér Vladimír Morávek a nadějný opět mnoha filmovými ověnčený herec Jan Budař, pokusila vstoupit do stejné řeky a podruhé natočil černou komedii s leitmotivem sociálních i lidských antihrdinů, Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště.
31. Prosinec 2008
Sluneční stát aneb hrdinové dělnické třídy

Sluneční stát aneb hrdinové dělnické třídy

Již úvodem nelze parafrázovat, že v současném českém filmu vznikají vesměs dva typy filmů: snímky bez valné hodnoty, jež si však ať již vlivem reklamy či zprofanovanosti tématu přec jen naleznou svého diváka; a filmy bez valné hodnoty, jež si svého diváka nenaleznou. A Sluneční stát, často uvozovaný jako „ostravský“, ani tak nepřekvapí svou katastrofální kvalitou, absencí příběhu, nadtextu i podtextu a průhledným záměrem šokovat neostraváky sociálními poměry v této černé matičce, jako spíše otazníkem, jak se tvůrcům tohoto počinu vůbec podařilo sehnat producenta. Nicméně instituce České televize již zasponzorovala horší filmy. Tedy snad kdybychom hodně hledali, určitě bychom něco ještě nejnepodařenějšího určitě našli.
Roberto Benigni: Život je krásný

Roberto Benigni: Život je krásný

Autorský počin Roberta Benigniho Život je krásný bývá svým divákem přijat velmi rozporuplně a to ve škále od naprosté nudy až po upřímný pláč. Avšak uvědomíme-li si tragičnost tématu, které si Benigni pro svůj film vyvolil, tj. vyhlazení celých národů, které scenáristicky, režijně i ve své hlavní roli, na které celý film stojí i padá, pojal v upřímně komediálním stylu, nezbývá než smeknout, byť pro mnohé, mne nevyjímaje, není tento druh lehké komedie ten pravý šálek čaje, zvlášť připomeneme-li si celou řadu obdobně motivovaných filmů, kde například svého času velmi adorovaný Pianista Romana Polanského vyzněl jako naprostý patos, na který se při i té nejlepší vůli nešlo podívat dál než do poloviny.