„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Komedie

Evald Schorm: Farářův konec

Evald Schorm: Farářův konec

Scénář k filmu Farářův konec začal Josef Škvorecký psát v roce 1965 a to na základě dávné vzpomínky na novinový článek z raných 50. let, kdy v jedné horské vesnici ve východních Čechách se jeden podvodník po osm měsíců vydával za katolického faráře. To Škvoreckého inspirovalo k sepsání takřka pohádkového příběhu o boji dobra ztělesněným farářem, jehož lze ve filmu ztotožnit s postavou Ježíše Krista, a zla, ztělesněného ateistickým učitelem, jenž silně podléhal marx-leninskému materialismu a jeho postava měla předobraz jak v Jidášovi, tak v Pilátovi. Tato dvojice je dále doplněna o postavu svůdné Majky, jež v místní vesnici plnila úlohu lehké děvy, ale po příchodu faráře obrátila svůj život naruby, stala se vroucí křesťanskou, jež faráře milovala čistě platonickou láskou a neopustila jej ani poté, co vyšla najevo pravá farářova identita a to, že není vysvěcený kněz ale pouhý kostelník. Majka pak má svůj předobraz v novozákonní Máří Magdaléně. Z dalších herců ve své roli vynikala zejména Helena Růžičková, jež si ve filmu zahrála zcela odlišný charakterový typ, než jaký hrála v pozdějších lascivních komediích.
Věra Chytilová: Kalamita

Věra Chytilová: Kalamita

Věra Chytilová je jednou z nejvýraznějších filmových umělkyň české kinematografie. Do světového povědomí se dostala již díky svým filmům, jež spadají do éry Československé nové vlny - Sedmikrásky (1966) a Ovoce stromů rajských jíme (1969), ale Chytilová jakožto režisérka, originální a svébytná filmová tvůrkyně tak, jak je chápána dnes, vznikla paradoxně až v 70. a 80. letech a to po sérii zákazů filmovat, kdy jí bylo nakonec dovoleno točit jen scénáře, o které nikdo jiný nestál. Velmi klíčové je v její filmografii dvojice filmů z přelomu 70.  a 80. let, jež byly natočeny právě na základě scénářů, o které neměl nikdo jiný zájem a které byly poté střídavě zakazovány a povolovány tak, aby se snímky dostaly co k nejmenšímu počtu diváků. - Jedná se o snímek Kalamita, na němž práce započaly již v roce 1978, ale po sérii zákazů pokračovat ve filmování byl dotočen až v roce 1981, aby byl poté až do roku 1990 zakázaný a to jednak pro své sarkastické pojetí a jednak proto, že do Austrálie emigrovala herečka v hlavní roli Dagmar Bláhová, ale i neherec a hudebník Laco Déczi, jenž emigroval do USA. Dále to byl snímek Panelstory aneb Jak se rodí sídliště, který byl dotočen v roce 1979 a to na základě scénáře, jenž byl Chytilové podstrčen jako kompenzace za zakázanou Kalamitu, ale do kinodistribuce se dostal až v roce 1988.
Adam Elliot: Mary and Max

Adam Elliot: Mary and Max

Mary je osmiletá boubelatá holčička z předměstí Melbourne, má ráda čokoládu, seriál Noblíci a zejména má spoustu otázek, na které ji nikdo není schopen odpovědět. - Maminka Vera se každodenně utápí v cherry a svět tatínka Noela se zúžil pouze na jeho zálibu ve vycpávání zvířat. Jednoho dne Mary na poště vytrhne list z telefonního seznamu New Yorku, náhodně si vybere jméno Maxe Horowitze a napíše mu dopis. Max je čtyřiačtyřicetiletý Žid s Aspergerovým syndromem a dalo by se říci, že Mary a Max nemají vůbec nic společného. Ale jejich dopisové přátelství, které započalo v roce 1976, kdy bylo Mary osm let, vydrželo celých osmnáct let do roku 1994, kdy Max umírá a to jen několik hodin předtím, než jej Mary přijede poprvé navštívit.
12. Červenec 2012
Jiří Vejdělek: Václav

Jiří Vejdělek: Václav

Jiří Vejdělek sám sebe charakterizuje jako filmového samouka, který tak dlouho bušil na dveře producentů, až mu byla svěřena první příležitost, kterou dokonale využil. - Vejdělkovou první příležitostí po absolutoriu FAMU v roce 2000, byl seriál TV Nova Redakce z roku 2004. V roce 2006 dostal šanci k natočení celovečerního filmu a to Účastníci zájezdu, ze kterého se stal velký komerční hit, jenž do kin přilákal 850 tisíc diváků a na tržbách si odnesl takřka 100 miliónů. O rok později, v roce 2007, pak Vejdělek natočil hned dvojici filmů ROMing a Václav, jež měly na rozdíl od zmíněných Účastníků zájezdu nemalé ambice o umělecký přesah. Z této dvojice, co do úspěchu u diváků i kritiky, nakonec lépe vyšel ten slabší z nich a to film Václav, ale i ten z hlediska příjmů dalece zaostal jak za Účastníky zájezdu, tak za Vejdělkovými pozdějšími filmy Ženy v pokušení (2010) a Muži v naději (2011).
John Boorman: Naděje a sláva

John Boorman: Naděje a sláva

V prosinci roku 1987 měly v rozmezí jen dvou týdnů premiéru dva velmi podobně koncipované snímky a to britský autorský snímek Naděje a sláva relativně neznámého režiséra Johna Boormana, a americký snímek Říše slunce v režii v té době již naopak proslulého Stevena Spielberga. Oba snímky pojí společné téma - drama II. světové války pohledem nedospělého chlapce, který válečnou vřavu, lidské utrpení ale i smrt, vidí zcela odlišně než dospělí a válka je pro něj i přes řadu nepohodlí v prvé řadě velkým dobrodružstvím s nebývalou svobodou.
Jan Švankmajer: Přežít svůj život

Jan Švankmajer: Přežít svůj život

Jan Švankmajer je vedle režiséra Jana Němce a částečně i režisérky Věry Chytilové posledním mohykánem tak zvané Československé nové vlny, jenž nepodlehl stále silnějším komerčním tlakům a naopak si již od prvotních krátkometrážních filmů z půli 60. let udržuje vysokou kvalitativní úroveň. Ba, Jan Švankmajer dlouhodobě ční nad současnou, co do kvality zcela průměrnou, českou kinematografií tak, že jeho filmy jsou více než v České republice mnohem slavnější a známější v zahraničí.
Jiří Menzel: Žebrácká opera - Josef Abrhám

Jiří Menzel: Žebrácká opera - Josef Abrhám

Satirická komedie Václava Havla Žebrácká opera vznikla v roce 1972, ale pomineme-li před policií utajené představení, jež v roce 1975 uskutečnilo Divadlo na tahu v režii Andreje Krobota - konkrétně 1. listopadu 1975 v hospodě U Čelikovských v Horních Počernicích, kdy se StB o představení dověděla až šest dnů poté - měla hra svou oficiální premiéru až v červnu roku 1990, kdy ji v režii Jiřího Menzela uvedl Čihoherní klub. A právě Jiří Menzel se o rok později chopil i režie filmové verze, jež z této veleúspěšné divadelní inscenace - byla na repertoáru divadla mezi 14. červnem 1990 a 13.&květnem 1994 a dosáhla 180 repríz - do velké míry čerpá a sdílí s ní i řadu herců:
Bård Breien: Kurz negativního myšlení

Bård Breien: Kurz negativního myšlení

Film Kurz negativního myšlení z roku 2006 je prvním a zatím i posledním snímkem norského režiséra Bårda Breiena. Snímek úspěšně obešel řadu světových filmových festivalů, ale s volnou parafrází Mozartova výroku „Mí Pražané mi rozumějí“ lze alespoň dle oficiálních filmových ocenění konstatovat, že tento film byl mnohem vřeleji přijat v České republice, kde získal ocenění za nejlepší režii na 42. MFF v Karlových Varech a také výroční cenu Český lev za nejlepší zahraniční film roku, než v Breienově domovském Norsku. Můžeme ale jen spekulovat, zda je to proto, že Breienův černočerný humor je nám bližší než Norům anebo prostě v české kinematografii podobný žánr, který by dokázal si velmi vtipně a přitom chytře utahovat z nejvážnějších témat, zoufale chybí.
Jan Valášek: Naše bláznivá rodina

Jan Valášek: Naše bláznivá rodina

Filmová komedie Naše bláznivá rodina je typickým nenáročným produktem pro pobavení nenáročného diváka, jehož režie se chopil stejně nenáročný Jan Valášek. A když Valášek ještě před dokončením filmu zemřel, nebylo pro Karla Kachyňu nejmenší problém na Valáškovu práci navázat a film dokončit tak, že si na konci srpna roku 1968 odbyl svou premiéru, během následujících měsíců prošel českými kinosály, aby následně upadl v naprosté zapomnění. Ale absurdní shodou okolností se tento opravdu průměrný snímek s lascivním humorem dostal na černou listinu a byl, byť jej zcela jistě nikdo nepostrádal, na dvě desetiletí zavřen do filmového trezoru. - To vše pro jméno scénáristy Jana Procházky, kdy se Naše bláznivá rodina dostala do vybrané společnosti o několik řádů kvalitnějších filmů, jako byl Kočár do Vídně a Ucho, jež se po potlačení Pražského jara a znovunastolení komunistické cenzury staly symbolem toho nejšpatnějšího, co kdy bylo v československé kinematografii natočeno. V souladu s celkovou absurdností komunistické diktatury však bylo příznačné, že zatímco jméno Jana Procházky se stalo přísně zapovězené, vrchní realizátor jeho scénářů Karel Kachyňa mohl točit, byť omezeně, dál tak, že Kachyňa v následujících letech natočil několik dalších Procházkových scénářů à la Už zase skáču přes kaluže či Páni kluci, kdy se z titulků pouze vypustilo Procházkovo jméno.
Věra Chytilová: Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Věra Chytilová: Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Řekne-li se kdekoliv ve světě česká kinematografie, automaticky se tím rozumí některý ze snímků, jež vznikly v krátkém intermezzu mezi léty 1963 až 1969 v rámci tak zvané Československé nové vlny. Po nástupu normalizace však většina tvůrců nové vlny odešla do emigrace (Miloš Forman, Jan Němec, Vojtěch Jasný, Juraj Herz) a ti zbylí dostali dlouholetý distanc cokoliv točit. Například Jiří Menzel na pět let, kdy byl zákaz odvolán až po jeho zpytování sebe sama, kdy v roce 1974 natočil
Věra Chytilová: Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Věra Chytilová: Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

propagandistický snímek o budování přehrady Kdo hledá zlaté dno a poté si již mohl točit dle svého. To mnohem tvrdohlavější Věra Chytilová dostala zákaz na sedm let, její náměty a scénáře byly zamítány a nakonec jí bylo dovoleno točit jen náměty, které odmítli všichni ostatní. Chytilová si je ale přirozeně přizpůsobila k obrazu svému a tak vznikly typicky „chytilovské“ snímky à Hra o jablko (1976), Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979) a Kalamita (1981).
Bob Fosse: Kabaret

Bob Fosse: Kabaret

Kabaret, méně známý, avšak o to více podařenější filmový muzikál z roku 1972, vznikl volně na motivy stejnojmenného divadelního muzikálu s premiérou v roce 1966 na Broadway. Filmová verze však má s původní podobou již jen málo společného, protože pro potřeby filmu byl kompletně přepsán scénář, ale i drtivá většina písní a přirozeně i taneční choreografie. Režie filmu se zcela výjimečným způsobem ujal Bob Fosse, pro kterého sice byl Kabaret režijním filmovým debutem, ale v žánru muzikálu a tance působil již od svého mládí a to v nejprve úlohách tanečníka a později i choreografa a režiséra. A sám Fosse se přirozeně ujmul i samotné choreografie, jež ve filmu patří k těm největším perlám.
Mezi námi zloději

Mezi námi zloději

Soudruzi, u nás se krade a ve velkém.

Velmi málo známá komedie z roku 1963 Mezi námi zloději rozhodně nepatří mezi skvosty československé kinematografie a to přesto, že v hereckých úlohách nespatříme osobnost, jež by současně nebyla pojmem. Do hlavních rolí byli obsazeni Vladimír Menšík, Otomar Krejča a Jiří Sovák. V rolích vedlejších pak osobnosti ještě významnější: Josef Kemr, František Filipovský, Jaroslav Vojta či Miloš Nedbal. - To, ze snímku Mezi námi zloději činí asi vůbec nejhvězdněji obsazený český film všech dob, žel film trpí velmi nevýraznou režií Vladimíra Čecha, příběh nemá očekávaný spád a chybí mu i to, co by divák očekával asi nejvíce - vtip. Film je tak krom zmíněného obsazení zajímavý spíš svým námětem - je jedním z prvních filmů v státem řízené a cenzurované kinematografii, ve kterém se otevřeně hovoří o typickém českém fenoménu, jež se dá shrnout jako „kdo nekrade, okrádá svou rodinu“. Velmi zajímavým výtvarným počinem, který však zůstal bez návaznosti ve vlastním filmu, jou úvodní titulky, kdy jsou jména herců a tvůrců zobrazeny v podobě zločinecké kartotéky.
Vilma Cibulková, Miroslav Etzler

Vilma Cibulková, Miroslav Etzler

Film Zemský ráj to na pohled je po snímku Smradi již druhou literární adaptací díla spisovatelky a disidentky Terezy Boučkové. V obou případech je námět čerpán z autobiografické povídkové sbírky Indiánský běh a současně Boučková u obou filmů sama napsala i scénář. - Původní literární námět Boučková značně upravila pro potřeby filmu s tím, že indiánská jména jednotlivých hrdinů nahradila civilními jmény a namísto pohledu vypravěčky, jež je v literární podobě jejím alter egem, používá rovinu příběhu, který je vyprávěn sám o sobě.
Veni, Vidi, Vici

Veni, Vidi, Vici

Rádoby filmová romantická komedie Veni, Vidi, Vici z roku 2009 kouzlem nechtěného parafrázuje nejslavnějšího hrdinu českých pohádek - hloupého Honzu, jenž se vydal do světa, získal princeznu i půl království. Avšak bezelstný a altruistický Honza je zákeřně sražen zlým princem tak, že ztratí veškeré nabyté bohatství i ruku princezny. Ale nebyla by to pohádka, aby Honza opět nepovstal jak bájný Fénix z vlastního popela, neporazil zlého prince, nepohrdl nevěrnou princeznou a nevrátil se zpět do své chalupy k mámě, malému bráškovi a ke své původní nevěstě, na kterou pro princeznu málem zapomněl.
Henrik Ruben Genz: Ukrutně šťastni

Henrik Ruben Genz: Ukrutně šťastni

Dánská kinematografie získala v uplynulých dvou dekádách obrovské renomé kdy jména dánských režisérů à la Lars von Trier, Thomas Vinterberg, Søren Kragh-Jacobsen, Bille August, Nils Malmros, Susanne Bier, Åke Sandgren či Per Fly bývají zmiňovány jako hlavní hvězdy většiny světových festivalů, potažmo značka dánského filmu bývá vnímána jako záruka kvality, diváckého úspěchu ale i sarkastického a černého humoru bez zbytečného patosu. A plně v intencích této značky se pohybuje i film méně známého režiséra Henrika Rubena Genze, Ukrutně šťastni, jenž se v rodném Dánsku, kde si od domácí akademie filmových tvůrců a kritiků odnesl třináct trofejí, ale i ve světě, kde krom jiného získal v Karlových Varech cenu za nejlepší film či v Chicagu cenu za nejlepší režii.