V noci jsem snil, že jsem motýlem

Mary je osmiletá boubelatá holčička z předměstí Melbourne, má ráda čokoládu, seriál Noblíci a zejména má spoustu otázek, na které ji nikdo není schopen odpovědět. - Maminka Vera se každodenně utápí v cherry a svět tatínka Noela se zúžil pouze na jeho zálibu ve vycpávání zvířat. Jednoho dne Mary na poště vytrhne list z telefonního seznamu New Yorku, náhodně si vybere jméno Maxe Horowitze a napíše mu dopis. Max je čtyřiačtyřicetiletý Žid s Aspergerovým syndromem a dalo by se říci, že Mary a Max nemají vůbec nic společného. Ale jejich dopisové přátelství, které započalo v roce 1976, kdy bylo Mary osm let, vydrželo celých osmnáct let do roku 1994, kdy Max umírá a to jen několik hodin předtím, než jej Mary přijede poprvé navštívit.

V prosinci roku 1987 měly v rozmezí jen dvou týdnů premiéru dva velmi podobně koncipované snímky a to britský autorský snímek Naděje a sláva relativně neznámého režiséra Johna Boormana, a americký snímek Říše slunce v režii v té době již naopak proslulého Stevena Spielberga. Oba snímky pojí společné téma - drama II. světové války pohledem nedospělého chlapce, který válečnou vřavu, lidské utrpení ale i smrt, vidí zcela odlišně než dospělí a válka je pro něj i přes řadu nepohodlí v prvé řadě velkým dobrodružstvím s nebývalou svobodou.

Satirická komedie Václava Havla Žebrácká opera vznikla v roce 1972, ale pomineme-li před policií utajené představení, jež v roce 1975 uskutečnilo Divadlo na tahu v režii Andreje Krobota - konkrétně 1. listopadu 1975 v hospodě U Čelikovských v Horních Počernicích, kdy se StB o představení dověděla až šest dnů poté - měla hra svou oficiální premiéru až v červnu roku 1990, kdy ji v režii Jiřího Menzela uvedl Čihoherní klub. A právě Jiří Menzel se o rok později chopil i režie filmové verze, jež z této veleúspěšné divadelní inscenace - byla na repertoáru divadla mezi 14. červnem 1990 a 13.&květnem 1994 a dosáhla 180 repríz - do velké míry čerpá a sdílí s ní i řadu herců:

Filmová komedie Naše bláznivá rodina je typickým nenáročným produktem pro pobavení nenáročného diváka, jehož režie se chopil stejně nenáročný Jan Valášek. A když Valášek ještě před dokončením filmu zemřel, nebylo pro Karla Kachyňu nejmenší problém na Valáškovu práci navázat a film dokončit tak, že si na konci srpna roku 1968 odbyl svou premiéru, během následujících měsíců prošel českými kinosály, aby následně upadl v naprosté zapomnění. Ale absurdní shodou okolností se tento opravdu průměrný snímek s lascivním humorem dostal na černou listinu a byl, byť jej zcela jistě nikdo nepostrádal, na dvě desetiletí zavřen do filmového trezoru. - To vše pro jméno scénáristy Jana Procházky, kdy se Naše bláznivá rodina dostala do vybrané společnosti o několik řádů kvalitnějších filmů, jako byl Kočár do Vídně a Ucho, jež se po potlačení Pražského jara a znovunastolení komunistické cenzury staly symbolem toho nejšpatnějšího, co kdy bylo v československé kinematografii natočeno. V souladu s celkovou absurdností komunistické diktatury však bylo příznačné, že zatímco jméno Jana Procházky se stalo přísně zapovězené, vrchní realizátor jeho scénářů Karel Kachyňa mohl točit, byť omezeně, dál tak, že Kachyňa v následujících letech natočil několik dalších Procházkových scénářů à la Už zase skáču přes kaluže či Páni kluci, kdy se z titulků pouze vypustilo Procházkovo jméno.

Kabaret, méně známý, avšak o to více podařenější filmový muzikál z roku 1972, vznikl volně na motivy stejnojmenného divadelního muzikálu s premiérou v roce 1966 na Broadway. Filmová verze však má s původní podobou již jen málo společného, protože pro potřeby filmu byl kompletně přepsán scénář, ale i drtivá většina písní a přirozeně i taneční choreografie. Režie filmu se zcela výjimečným způsobem ujal Bob Fosse, pro kterého sice byl Kabaret režijním filmovým debutem, ale v žánru muzikálu a tance působil již od svého mládí a to v nejprve úlohách tanečníka a později i choreografa a režiséra. A sám Fosse se přirozeně ujmul i samotné choreografie, jež ve filmu patří k těm největším perlám.

Film Zemský ráj to na pohled je po snímku Smradi již druhou literární adaptací díla spisovatelky a disidentky Terezy Boučkové. V obou případech je námět čerpán z autobiografické povídkové sbírky Indiánský běh a současně Boučková u obou filmů sama napsala i scénář. - Původní literární námět Boučková značně upravila pro potřeby filmu s tím, že indiánská jména jednotlivých hrdinů nahradila civilními jmény a namísto pohledu vypravěčky, jež je v literární podobě jejím alter egem, používá rovinu příběhu, který je vyprávěn sám o sobě.