V noci jsem snil, že jsem motýlem

Milan Šteindler proslul zejména v 80. letech jako jeden ze zakladatelů a vůdčích osobnosti slavného divadla Sklep, či jako protagonista neméně slavné televizní satiry Česká soda z raných 90 let. Krom toho je znám prostřednictvím mnoha filmových rolí či v neposlední řadě i jako filmový režisér.

Vladimír Michálek má na svém režisérském kontě šest celovečerních filmů, ve kterém značí co film to pojem, jenž vždy vyvolal značný ohlas diváků i filmové kritiky. Je sice velmi diskutabilní, nakolik ocenění českou variací na americké Oscary - ocenění Český lev - reflektuje skutečné filmové kvality, a nakolik mnohdy jen nevkus a konzervativnost filmové poroty, přesto dvacet Českých lvů, jež šestice Michálkových filmů získala, z toho jeden za režii, budí značnou dávku respektu.

Enfant terrible, génius, pozér i manipulátor. Osobnost i dílo Larse von Triera lze nazvat mnoha jmény i přívlastky, avšak tento nejnámější dánský režisér je vždy o krok napřed před jakýmkoliv hodnocením. Trier dělí své diváky do nesmiřitelných táborů svých přívrženců i odpůrců, shlédnout jeho nový film však musí každý, kdo má pocit, že ve filmu něco znamená, a to bez rozdílu na příslušnost k tomu či onomu táboru. Trier je již ze své podstaty velmi precizní filmový tvůrce, který ve svých filmech nenechává nic náhodě. - Jeho filmy jsou promyšlené do nejmenších detailů tak, že ačkoliv je film ze své podstaty velmi kolektivní dílo, na kterém participují desítky lidí s různorodou osobností i rozvojem uměleckého vyjádření, Trierovy jsou velmi ucelené, ba až pedantsky jednolité, tak, že se divák nemůže zbavit pocitu manipulace. - To si ale, v souladu s konstatováním, že je vždy o krok napřed, uvědomuje i sám Trier, který již v roce 1995 sepsal s dalším dánským režisérem Thomasem Vinterbergem filmařský slib cudnosti, známém jako Dogma 95, ve kterém jakoukoliv formu manipulace divákem zakazuje. Na tento slib pak ve svých filmech střídavě přísahá a poté jej porušuje, avšak divákův pocit stísněnosti z toho, že jeho dojem i pocity jsou již předurčeny, zůstává.

Režisér, scénárista a profesor na pražské filmové FAMU Miroslav Hubáček má na svém kontě co by režisér a scénárista desítku filmů, avšak zub čas z nich přežily sotva dva a to Haškovy povídky ze starého mocnářství z roku 1952 a Flám z roku 1966. V obou případech pak navíc ani ne tak pro své nestárnoucí kvality jako spíš prostě jen proto, že se jednalo o komedie a měly silné herecké obsazení v čele s těmi největšími hvězdami své doby.

Režie Jan Hřebejk, scénář Petr Jarchovský, kamera Jan Malíř, literární námět Petr Šabach, ale též zaručená divácká návštěvnost kinosálů, rozpaky na straně mírně náročnějšího diváka a tahání se za vlasy filmového gurmána. - Tvůrčí dvojice Hřebejk & Jarchovský dokázala za posledních 12 let vyprodukovat 9 celovečerních filmů z nichž žádný nelze prohlásit za divácký propadák, ba právě naopak, většina z nich patřila mezi nejnavštěvovanější filmy sezóny. Současně je však tato dvojice synonymem tvůrčího stereotypu bez hlubšího nápadu, propracovanějšího tématu či snad nadčasové výpovědi. Naopak obvyklý příběh balancuje mezi sentimentalitou, naivitou a falešnou reminiscencí.

Petr, Honza a Karel, z nichž dva, jak se dozvíme v úvodní pasáží, dělají plastického chirurga a učitele, mají v nepřítomnosti rodičů marihuanový dýchánek. Slovo dá slovo a zavolají si prostitutku, která se však předávkuje kokainem a zemře na zástavu srdce - uprostřed koitu jedním z nich. Rozvíjí se tak bláznivá zápletka, do které dále vstoupí poslíček s pizzou - je třemi kamarády poté, co uvidí v ložnici, mrtvou prostitutku, svázán a zavřen do komory. Dále pasák a nesmiřitelný nájemný vrah, kterému tato trojice poněkud nešťastně ukradne auto, aby mohla uklidit tělo… - Toť nosná rovina příběhu jednoho z nejzoufalejších a nejnudnějších snímků poslední dekády, filmu Brak.