V noci jsem snil, že jsem motýlem

Poetický film Karla Kachyni Lásky mezi kapkami deště je nostalgickou reminiscencí na období První republiky. Děj je umístěn do dělnického Žižkova s kulisami pavlačového domu, žižkovských továren, ale i typicky žižkovských pajzlů. Film se vyznačuje realistickou atmosférou, ale leitmotiv příběhu je skryt v podobenství Adama a Evy a jejich vyhnání z ráje - mladí milenci Kajda a Pája mohou libovolně docházet do nádherné zahrady sececní vily, mohou jíst ovoce ze všech stromů, ale nesmí sníst ani zrníčko hroznového vína. - Ale Páju svede Kajdův starší bratr Pepan, Pája utrhne hrozny a je tak navěky vyhnána nejen z rajské zahrady, ale symbolicky tak končí i její první platonická láska ještě téhož věčera ji Pepan svede v hodinovém hotelu a krátce poté je i otcem vyhozena z domu.

Již samotný fakt, že Václav Havel nejen svolil k natáčení a ale dokonce se i sám chopil režie filmu na motivy své poslední hry Odcházení, na mne zapůsobil jako ne příliš dobrý nápad - původní hra, která se nese jak v jeho typické limii absurdního humoru, jež vychází z díla Eugèna Ionesca a je obohacena o rovinu politické satiry, a jednak svůj motiv zcela otevřeně čerpá ve Višňovém sadu Antona Pavlova Čechova, není určena pro masové publikum. Ba naopak, je určena pro čistě „havlovské“ publikum, pro které je Václav Havel více než bývalým politikem a dramatikem, tedy pro publikum, pro které je Havel buď symbolem etických zásad a morálky nebo jen prostě starých časů a je tedy ochotné mu odpustit i samotný fakt, že měl možná raději zůstat v politickém důchodu. - Když pomineme vlnu, které se v českých ale i v některých světových divadlech zvedla poté, co Havel Odcházení vydal, zmizel Havel již krátce po počáteční euforii v roce 1989 na dlouhá léta z repertoáru jak českých tak světových divadel, protože jeho hry prostě ztratily náboj po pádu komunismu svůj původní náboj. Ne, že by se snad přežily, to právě naopak, Havlovy hry budou jistě ještě za sto let uváděny jako jeden z nejvýmluvnějších artefaktů absurdity jedné etapy světové historie, ale Havla prostě zastihl syndrom klasika, o jehož díle již bylo řečeno vše podstatné, je vyučován ve škole, ale současně neuplynulo dost času na to, aby v něm bylo možné hledat nové souvisloti, či nadčasové parafráze.

Mladému rumunskému režisérovi (ročník 1975) Corneliu Porumboiuovi se ve snímku 12:08 na východ od Bukurešti podařilo to, na co si česká kinematografie počká možná ještě celou jednu generaci - v geniální satirické zkratce shrnul necelé dvě dekády společenského vývoje, jež následoval po pádu tyrana Nicolae Ceauşescu. Snímek pak plně zapadá do novodobé rumunské vlny, která si nejen postupně podmaňuje světové filmové festivaly, ale zejména spoluvytváří pohled západního světa na onen chladný a šedivý východní blok, ve kterém typický západní divák nijak nerozlišuje mezi Rumunskem a třeba právě Českou republikou a to zvláště s přihlédnutím k faktu, že česká kinematografie za poslední dvě dekády nevyprodukovala jediný snímek, který by dokázal oslovit zahraniční publikum či dokonce zabodoval na nějakém filmovém festivalu. (V zahraničních médiích byl snad nejvíce recenzován „dokument“ Český sen Filipa Remundy a Víta Klusáka, zatímco u českého diváka úspěšné snímky, jež typicky těží z primitivní ostalgie v čele s oskarovým Koljou či celou produkcí Jana Hřebejka nezaznamenaly žádný ohlas.)

Italská kinematografie svého absolutního uměleckého vrcholu dosáhla v dekádě 60. let 20. století, kdy zejména dílo režisérů à la Federica Felliniho, Piera Paola Pasoliniho, Michelangela Antonioniho či Vittoria de Sica vyvolávalo nebývalý diskurs napříč celou světovou filmovou obcí. Avšak skutečně masového ocenění i co do šíře divácké obce zaznamenala paradoxně až tvorba let osmdesátých, pro která italská kinematografie de facto ustanovila jako standard produkt bláznivé komedie, který v mnohém navazuje na prvoplánový humor dávno zapomenutého žánru němé grotesky.

Ze strany diváka je Gympl asi nejočekávanější ale i nejzdařilejší český film za loňský rok (2007). Ze strany kritika však ke Gymplu asi není příliš co dodat - Tomáš Vorel se dlouhodobě, tj. minimálně od roku 1996, kdy po šestnáctileté odmlce natočil Kamenný most, orientuje právě jen a pouze na úspěch u nenáročného diváka, kterému servíruje lehce ironicky laděné komedie s důrazem na otřelé herecké tváře. Ty tam jsou zavrženy někdejší Vorlovy ideály à la kultovní legendy Kouř či Pražská pětka.

Ačkoliv Miloš Forman vystudoval obor scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU již v roce 1955, nemohl se po celých 8 let uchytit v žádném dlouhodobějším projektu. Ba jeho výtvory z období mezi svým absolutoriem a prvním autorským filmem Černý Petr z roku 1963 lze hodnotit jen jako velmi nevyrovnané.

Trend tzv. politicky nekorektního humoru můžeme v americké kinematografii vystopovat již minimálně do konce 90. let, nicméně během posledních letech se z této, v původní podstatě, alternativy určené pro inteligentnější část filmového publika stal proud nejen majoritní, ale zejména komerčně velmi úspěšný tak, že se počíná objevovat i v produkc