V noci jsem snil, že jsem motýlem

Méně známé drama Eugèna Ionesca Král umírá z roku 1962 lze do značné míry uchopit jako satirickou reflexi základních myšlenek v té době vrcholící módní vlny existencialismu, kdy si Ionesco až ad absurdum utahuje ze základních existencialistických témat smrti, bytí i svobody jedince.

Dramatické dílo Antona Pavloviče Čechova lze charakterizovat jako hry čistě konverzační s naprostou absencí děje, vývoje postav i hlubších sond. Koncepce hry a současně i druhoplánová psychologičnost je založena čistě na protikladných vlastnostech jednotlivých postav, které archetypálně parodují ruskou společnost na přelomu 19. a 20 století. Čechov svá dramata, ostatně podobně jako děj svých nejzdařilejších povídek, umisťuje na ruský venkov, což lze v kontextu ruské literatury 19. století, ve které je typickou postavou obyvatel Petrohradu ze středních ale spíše vyšších vrstev, možno brát jako revoluci i reflexi společenského myšlenkového posunu. Ostatně sovětská komunistická propaganda líčila Čechova jakožto proletáře názorově blízkého marx-leninské materialistické filozofii.

Ne náhodou bývá Rosmersholm uvozován jako drama v díle Henrika Ibsena vůbec to nejvýznamnější, kdy Ibsen de facto na trojici hlavních postav nastínil nemožnost emancipace, tj. osvobození se od hluboko zakořeněné tradice předků, jak na úrovni společnosti, tak jednotlivce.

Dramatickou tvorbu Eugèna Ionesca můžeme hodnotit všelijak, avšak obviňovat jej z konformity, konservatismu či dokonce absence originálního smyslu pro humor si nedovolí ani krátkozraký milovník divadelního kabaretu. Ano, Eugène Ionesco není pouhým revolučním dramatikem, jenž pomohl přijít na svět žánru absurdního divadla. Eugène Ionesco je fenomén a jeho hry se dají bezmála přirovnat k archivnímu vínu - nejen čím starší tím lepší, ale též čím starší tím aktuálnější tak, že jeho vůbec první drama Plešatá zpěvačka z roku 1948 sice předběhlo svou dobu a na svého diváka si muselo jedno až dvě desetiletí počkat, nicméně o to větší požitek skýtá svému pragmatismem a účelovostí odkojenému divadelnímu labužníkovi dnes.

Anton Pavlovič Čechov neměl jako dramatik na růžích ustláno, ba ač na Čechovově odkazu stojí celé moderní divadlo, byl jeho první divadelní pokus o celovečerní divadelní drama Ivanov z let 1887-89 diváky vypískán. Úspěch sice zaznamenaly jednoaktovky Medvěd (1888), Svatba (1889) či Jubileum (1892), nicméně další pokusy - psychologické drama Racek z roku 1896 a rok později i Strýček Váňa opět zcela propadly, protože Čechovovo novátorské pojetí, kdy je smysl jeho her namísto v dějové linii skryt v psychologii postav a jejich vzájemné interakci, zůstalo nepochopeno. Čechova jako dramatika tak nejen pro Moskvu, či Rusko, ale i svět a současné divadlo jako celek objevilo až v roce 1898 čerstvě založené Moskevské umělecké divadlo (Московский художественный академический театр - MCHAT), které v režii Konstantina Stanislavského uvedlo inscenaci Racka, jež zaznamenala nejen obrovský úspěch u diváků, ale i celosvětově proslavila jak Čechova tak MCHAT samotný.

Při příležitosti převzetí Nobelovy ceny, Samuel Beckett prohlásil, že Čekání na Godota, jakožto jedno z nejuznávanějších existencialistických výtvorů absurdního divadla, začal původně psát pro vlastní pobavení, aby si tak odpočinul od svého prozaické tvorby. Snad je též určitou hříčkou osudu, že Beckettovo drama sepsané mezi 9. říjnem 1948 a 29. lednem 1949 dle legendy odmítlo na třicet pět divadelních režisérů s tím, že si Čekání na Godota pouze hraje na něco nového, co je však ve skutečnosti zcela nehratelné, ba krom prvoplánovitého šoku nemá nic, co by mohlo zhýčkanému pařížskému publiku nabídnout.

(Stmívá se. Za chvíli začíná představení. Přibíhá Gus celý udýchaný s krabicí popcornu v ruce. Vypadá to, jako by měl na sobě pyžamo. Sedá si do první řady a s chutí se pouští do popcornu. S nadšením očekává začátek představení.)