V noci jsem snil, že jsem motýlem

Humoristická próza stojí sice v Dostojevského díle v pozadí, ba snad s výjimkou mistrovky podaného Strýčkova snu se stěží vyvyšuje nad dobový průměr. Avšak skutečný literární labužník a milovník Fjorora Michajloviče Dostojevského by již z důvodu pochopení širších aspektů neměl bez povšimnutí přejít ani tuto část jeho díla, jež si své místo na slunci zasloužilo právě jen a pouze skrz jméno svého autora.

Chtělo by se ptát, kam kráčí současná koncepce brněnské Husy na provázku? - Po nemastném neslaném oživení třicet let staré Balady pro banditu, recyklaci Bratrů Karamazových z půli 80. let se veškeré zbylé naděje upnuly na variaci na jeden a půl století starého Revizora Nikolaje Vasiljeviče Gogola. V předpremiérových plakátech Husa sice slibovala vtipnou parafrázi poměrů současné brněnské radnice, nicméně přec jen je provoz divadla z významné části hrazen z městského rozpočtu a krom potrefené husy brněnského zastupitele Petra Paulczyňského, jež se poznal v podtitulu představení „Bobčinskij, Dobčinskij a Paulčinskij“, zůstal Revizor stát tak někde napůl - náznak geniality původního Gogola v něm lze dohledat jen s oběma zavřenýma očima a slibovaný současný podtext deklarovaný „užitím odposlechů českých politiků“ zůstal daleko za vtipem Petra Čtvrtníčka a Jiřího Lábuse v jejich autorském představení Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?.

Nového uměleckého šéfa divadla Husa na provázku, Vladimíra Morávka, lze po roce jeho ustanovení do této funkce zhodnotit jen velmi nejednoznačně - na jedné straně je v divadle cítit snaha navázat na provázkovskou tradici z jeho nejslavnější éry v 70. a 80 letech, na straně druhé Morávek v této sezóně osobně nastudoval a zrežíroval představení typu Balada pro banditu či Bratři Karamazovi: Vzkříšení, ze kterých se nelze zbavit dojmu, že se Morávek rozhodl konkurovat repertoáru brněnského Městského divadla.

Ač by se navenek mohlo zdát, že tématika holocaustu s takřka nekonečným lidským utrpením s protikladem v bezbřehém cynismu, sadismu i ztrátě lidské důstojnosti sama o sobě volá, aby s ní byla napsána největší díla moderní literatury, je pravdou přesný opak a z takto tragicky laděných literárních počinů si svou cestu světlu, potažmo širšímu čtenáři, nalezlo jen opravdu nemálo děl. A mezi ty náměty, jež odolávají změnám času i společenským náladám, patří i jedno z nejznámějších románů Arnošta Lustiga, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.