„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Leden 2009

„Zabil jsem otce, jedl jsem lidské maso a chvěl jsem se blahem.“
Pier Paolo Pasolini: Vepřinec

Pier Paolo Pasolini: Vepřinec

Vepřinec označil sám Pier Paolo Pasolini za výtvor, který koketuje se samou hranicí přijatelného. Přesto ale bude divák, který prahne po kontroverzi, případně očekává pikantní obrazy ze života sexuálních deviantů, z Vepřince zklamán, protože nosnou rovinou je alegorie s kritikou poválečné neokapitalistické společnosti, kdy smysl celého filmu je nutné hledat čistě racionální cestou. Vepřinec je tak v Pasoliniho filmografii asi tím nejméně přístupným filmem.
Pier Paolo Pasolini: Oidipus král

Pier Paolo Pasolini: Oidipus král

Asi by nebyl Pasolini Pasolinim, kdyby jednu z nejslavnějších antických tragédií Král Oidipus nepřevedl k obrazu svému tak, že se nijak významně neodchýlil od Sofoklovy textu, ba exteriéry v severoafrickém Maroku, použití ruční kamery či kostýmy se starořeckými, aztéckými, sumerskými a africkými prvky, dávají celému snímku velmi autentický nádech, je nutné podtext celého snímku hledat jak v Sigmundovi Freudovi, tak v Pasoliniho homosexualitě, kdy sám sebe právě k Oidipovi přirovnává.
Ro.Go.Pa.G.

Ro.Go.Pa.G.

Jean-Luc Godard, Ugo Gregoretti, Pier Paolo Pasolini, Roberto Rossellini

To co se téhož roku (1962) povedlo ve filmu Boccacio'70, tj. povídkový film čtyř režisérů, se v podání Jeana-Luca Godarda, Uga Gregorettiho, Piera Paola Pasoliniho a Roberta Rosselliniho zcela minulo výsledkem., Stojí-li tedy i dnes Ro.Go.Pa.G. za zhlédnutí tak snad jen jako odstrašující příklad nepovedeného snímku hned tří režisérů, kdy z řady zejména pro své výtvarné ztvárnění, obsazení Orsona Wellese (jehož Občan Kane bývá mnohdy a mnohými označován jako nejlepší film všech dob), potažmo skandál a následný soudní proces, vystupuje jen Pier Paolo Pasolini a to i pro téma Tvarohu (La Ricotta) dovedenou k dokonalosti ve velkofilmu Evangelium sv. Matouše z roku 1964.
19. Leden 2009
Betonová zahrada

Betonová zahrada

Filmová adaptace prvotiny Iana McEwana Betonová zahrada sice v žádném ohledu nepřekračuje stín pouhého manuálního převedení kvalitní literární předlohy, ba snad jen s čestnou výjimkou Charlotte Gainsbourg v hlavní roli patnáctileté Julie, pouze těží z originality, ba provokativnosti, původního příběhu, nicméně věřím, že i tento chabý filmový derivát může nejednomu mladému divákovi otevřít zcela nový svět zakázaného ovoce, ať již v podobě onanie, tak sourozeneckého incestu v závěru filmu.
Nina Lugovská: Ztracený deník

Nina Lugovská: Ztracený deník

Луговская Нина. Хочу жить... Из дневника школьницы: 1932—1937 (Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské 1932-1937)

Především jako zajímavý příspěvek lze ohodnotit publikaci osobních zápisků jedné ze Stalinových obětí z konce 30. let, Niny Lugovské, ruskou badatelkou Irinou Osipovovou, která jej objevila v rámci svého pátrání v archivech ruské tajné služby NKVD a v roce 2003 připravila k ruskému vydání.
ROZRAZIL 4/06: Brno je Brno je Brno je Brno

ROZRAZIL 4/06: Brno je Brno je Brno je Brno

Projekt Rozrazil má v historii Divadla Husa na provázku takřka tak symbolické postavení jako jeho vůbec nejslavnější představení Balada pro banditu, nikoliv shodou okolností rovněž oživené právě za současné „vlády“ uměleckého šéfa Vladimíra Morávka a to s jeho vlastním režijním dohledem.
Niccolò Machiavelli: Mandragora

Niccolò Machiavelli: Mandragora

Madragola, 1512-14

Jedním z mála, ne-li vůbec jediným renesančním dramatikem, jehož dílo odolalo výkyvům vkusu i staletí a je dodnes s velkým úspěchem uváděno, je Mandragora Niccolò Machiavelliho. Hru, ostatně jako většinu svého díla, Machiavelli sepsal ve svém vyhnanství z rodné Florencie, v tomto případě pravděpodobně mezi léty 1512 a 1514, knižně v roce 1518, s tím že v roce 1520 byla údajně uvedena i před papežem Lvem X.
19. Leden 2009
19. Leden 2009
František Hrubín: Romance pro křídlovku

František Hrubín: Romance pro křídlovku

1961

Poezie Františka Hrubína se již od roku 1939, kdy se oženil a narodily se mu dvě děti, přeměňuje z přírodně a milostně laděné lyriky ve prospěch básniček a říkadel pro děti, kterými ostatně proslul mezi dětmi z celého světa. Tento přechod byl pak definitivně potvrzen v roce 1956, kdy Hrubín společně s Jaroslavem Seifertem vystoupil na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů s ostrou kritikou poúnorových čistek se zákazy nepřizpůsobilých se spisovatelů tak, že po krátkém zákazu veškeré činnosti mu byla dovolena právě jen dětská literatura.
Pascal Bruckner: Hořký měsíc

Pascal Bruckner: Hořký měsíc

Lunes de fiel, 1981

Čtenářský úspěch prvotiny Pascala Brucknera, Hořký měsíc, je na prvním místě dán vznikem svého filmového derivátu v režii Romana Polanského z roku 1992 (k němuž ostatně odkazuje i české vydání tím, že původní název díla ohýbá právě dle filmového názvu). Na místě druhém pak pro ty, co blíže neznají dílo Markýze de Sade, může mít Hořký měsíc současně i příchuť zakázaného ovoce, ba sexuální hrátky s močí a stolicí sličné Rebekky mohou nejen pobouřit ale i inspirovat. Nicméně krom této lehké, navíc velmi špatně ztvárněné kontroverze, je četba románu jinak zcela bohapustou nudou.