„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Leden 2009

Milan Kundera: Nesmrtelnost

Milan Kundera: Nesmrtelnost

L'Immortalité, 1990

Stěžejní bod díla Milana Kundery, v současnosti zcela neoddiskutovatelně nejlepšího českého spisovatele, lze definovat zejména jako přesah od čistě beletristického pojetí k filozofickým a estetickým úvahám tak, že je Kundera často zmiňován jako stvořitel moderního esejistického žánru.
Martin Scorsese: Zuřící býk

Martin Scorsese: Zuřící býk

Byť je žánr tzv. boxerského filmu pro americkou kinematografii kultovní záležitostí, lze do jisté míry říci, že úspěch podbízivého autorského produktu Sylvestera Stalloneho, snímku Rocky, který si krom jiného vydobyl i ocenění Oscarem za nejlepší film roku 1976, tuto kategorii zcela zprofanoval tak, že ve stínu Rockyho již není možné natočit film byť i se špetkou ambicí o širší psychologickou a sociální výpověď, což box, jakožto zábava nižších a přistěhovaleckých vrstev, vybízí. (Nicméně to nezabránilo Clintu Eastwoodovi, aby de facto shodné téma outsidera, který ke štěstí nepřišel, zopakoval v roce 2004 ve svém Million Dollar Baby a to s ještě větším Oscarovým úspěchem…)
Otakar Vávra: Kladivo na čarodějnice

Otakar Vávra: Kladivo na čarodějnice

Přes veškeré adorace, které se na filmovou derivaci románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice snášejí - během roku od své premiéry v roce 1970, jej v kinech shlédlo více než milión diváků, je tento snímek v prvé řadě produktem nestora českého filmu Otakara Vávry a to bohužel i se všemi jeho nešvary. Vávrův režijní styl je hluboce zakořeněn v kinematografii 30. až 50. let se všemi neduhy nejprve podbízivě lidových komedií či později produkty socialistického realismu tak, že film Kladivo na čarodějnice v mnoha ohledech spadá do kategorie tzv. filmů pro pamětníky, byť v roce 1969 v Československu vrcholí nová filmová vlna, která doposud zcela bezvýznamnou českou kinematografii pozdvihla až na úroveň přední světové scény.
Pier Paolo Pasolini: Teoréma

Pier Paolo Pasolini: Teoréma

Námět Teorémy Piera Paola Pasoliniho již v mnohém předesílá rok vzniku 1968, tedy rok, ve kterém v Evropě i v USA vyvrcholilo revoluční hnutí ať na straně evropských studentů tak hippies, s černošskými radikály tak nezávislými beatniky - tedy boj nejen proti starému a nemocnému zřízení, ale i proti maloměšťáckému smýšlení i způsobu života.
Jaromil Jireš: Valérie a týden divů

Jaromil Jireš: Valérie a týden divů

Valerie a týden divů bývá označována za poslední filmový opus tzv. nové československé vlny, díky které má i dnes česká kinematografie obrovské celosvětové renomé. Hlavní tvůrčí osobností je ve filmu výtvarnice Ester Krumbachová, která je neodmyslitelně spjatá hned s celou řadou vrcholných snímků z 2. poloviny 60. let. Krumbachová krom fenomenální výtvarné složky pro Valerii a týden divů napsala i původní scénář, který byl určen k natočení režisérem, a exmanželem Krumbachové, Janem Němcem. Vzhledem k tomu, že Němec měl od roku 1968 naprostý zákaz točit, se režie nakonec uchopil Jaromil Jireš.
Věra Chytilová: Sedmikrásky

Věra Chytilová: Sedmikrásky

V kontextu díla Věry Chytilové lze film Sedmikrásky z roku 1966 položit nejen za režijní debut, kterým se odklonila od svých raných dokumentárně laděných děl a là cinéma-vérité, ale zejména za ono klíčové dílo, ve kterém našla svůj režijně filmový rukopis. Věra Chytilová se rovněž odstřihla od stylistiky a manýrů socialistického realismu a vedle Miloše Formana se tak stala nejvýraznější osobností nové filmové vlny 60. let.
Dino Risi: Ztracená duše

Dino Risi: Ztracená duše

To nejlepší z Dina Risiho, jakožto vůdčí osobnosti italské kinematografie 70. let, jsou jednoznačně lehké situační komedie (v čele s Vůní ženy) tak, že Risiho pokus o natočení psychologického hororu, který stojí a padá s úspěšně navozenou temnou atmosférou a stupňovaně dávkovaným napětím, je bohužel předurčen k naprostému neúspěchu.
Miloš Forman: Muž na měsíci

Miloš Forman: Muž na měsíci

Mystifikátorský komik Andy Kaufman si svým humorem na ostří žiletky dokázal za svého pětatřicet let krátkého života (byť řada jeho fanoušků věří, že i jeho smrt byla pouhou mystifikací a Kaufman nadále žije) vytvořit celé zástupy nepřátel. Ba svými provokacemi dokázal rozlítit nejednoho hereckého kolegu ale i diváka tak, že Kaufman byl mnohokrát fyzicky napaden (z toho nejhoršího střetnutí s mistrem světa ve wrestlingu Jerrym Lawlerem si odnesl poranění páteře).
Miloš Forman: Hoří má panenko

Miloš Forman: Hoří má panenko

Formanův v pořadí třetí celovečerní film Hoří má panenko bývá mnohdy a mnohými považován za jeho vůbec nejlepší výtvor, potažmo za nejlepší český film vůbec. Současně bychom však v české kinematografii asi jen stěží hledali snímek, který by vznikal za podobných, mimořádně ztížených podmínek.
Miloš Forman: Černý Petr

Miloš Forman: Černý Petr

Černý Petr, ve filmografie Miloše Formana vůbec první celovečerní snímek, v mnoha ohledech navazuje na italský neorealismus, ke kterému však přidává značnou dávku ironie, psychologie postav i své doby tak, že jej lze dodnes zařadit nejen jako nadčasový, ale zejména za vůbec první dílo vznikající československé nové filmové vlny.