V noci jsem snil, že jsem motýlem

Poetický film Karla Kachyni Lásky mezi kapkami deště je nostalgickou reminiscencí na období První republiky. Děj je umístěn do dělnického Žižkova s kulisami pavlačového domu, žižkovských továren, ale i typicky žižkovských pajzlů. Film se vyznačuje realistickou atmosférou, ale leitmotiv příběhu je skryt v podobenství Adama a Evy a jejich vyhnání z ráje - mladí milenci Kajda a Pája mohou libovolně docházet do nádherné zahrady sececní vily, mohou jíst ovoce ze všech stromů, ale nesmí sníst ani zrníčko hroznového vína. - Ale Páju svede Kajdův starší bratr Pepan, Pája utrhne hrozny a je tak navěky vyhnána nejen z rajské zahrady, ale symbolicky tak končí i její první platonická láska ještě téhož věčera ji Pepan svede v hodinovém hotelu a krátce poté je i otcem vyhozena z domu.

Suveréně nejúspěšnější dánský spisovatel současnosti, Peter Høeg, se stal celosvětově proslulým pro svou románovou prvotinu Cit slečny Smilly pro sníh z roku 1992. Román má navenek kontury detektivního thilleru, kvality románu jsou však skryty v přesahu k dalším neliterárním oblastem jako jsou nesmiřitelné kulturní rozdíly mezi Dány a Gróňany, v domorodém jazyce Inuity, latentní rasismus Dánů vůči původním obyvatelům Grónska a jejich násilné podánštění s následnou ztrátou identity jak národa tak jednotlivců s průvodními jevy v alkoholismu a sebevraždách. Nosná konstrukce příběhu je ale podpořena i dlouhými pasážemi o vědě o ledovcích, ledu a sněhu - glaciologii, matematice, parazitologii,dějinami Grónska, dějinami dánského kolonianismu, ale i k mytologii a původnímu životu grónských eskymáků. Cit slečny Smilly pro sníh tak vzdáleně připomíná Bílou verlybu Hermana Melvilla, jež na pozadí příběhu bílé verlyby Mobby Dicka a kapitána Achaba svého čtenáře na mnoha set stránkách seznamuje s detailními podrobnostmi z lovu verlyb.

Současná japonská literatura se již plně nese v intencích moderní evropské prózy a například dílo v současnosti celosvětově proslulého Haruki Murakamiho, jehož knihy se již po dlouhá léta stávají bestsellery jak v Japonsku, tak napříč celou Evropou ale i v Americe, již nenese takřka žádné vnější znaky kdysi svébytné japonské kultury a tradiční japonské literatury. A jedním z nejvýznamnějších novátorů, jenž ve 20. letech 20. století přinesl do japonské beletrie doposud zcela neznámé prvky, námět i styl inspirovanými v soudobé moderní evropské literatuře, byl Džuničiró Tanizaki (谷崎 潤一郎), který je dnes, snad poněkud paradoxně, považován za posledního tradicionalistického japonského spisovatele.