„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Srpen 2013

Petr Nýdrle: Evžen mezi námi

Petr Nýdrle: Evžen mezi námi

Petr Nýdrle absolvoval v roce 1981 obor filmové režie na pražské FAMU a to absolventským filmem Evžen mezi námi. Pro své kvality, či spíše pro svou někdejší provokativní neotřelost, byl tento studentský film mimořádně určen k promítání i do běžné kinodistribuce, ale pro otevřenou ironii a satiru, jež zesměšňovala úroveň oficiální socialistickým režimem schválené kultury a umění, z toho nakonec sešlo, byť film nebyl nikdy oficiálně zakázán. Nýdrle sám již nikdy žádný film nenatočil a poté, co v roce 1983 emigroval do USA, se dodnes věnuje výhradně komerčnímu žánru reklamy a hudebních klipů. Evžen mezi námi tak měl oficiální premiéru až na podzim roku 1990, kdy bez většího vzruchu či ohlasu prošel českými kiny a poté skončil na dalších dvacet let v zapomnění, ze kterého jej v roce 2011 nakrátko vytrhl Karlovarský filmový festival.
Luchino Visconti: Gepard

Luchino Visconti: Gepard

Giuseppe Tomasi di Lampedusa, princ z Lampedusy a vévoda z Palma di Montechiaro, dokončil svůj jediný román Gepard, jenž dnes tvoří naprostou klasiku moderní italské literatury, v roce 1957. Ale první vydavatel jej odmítl, v té době šedesátiletý Tomasi, jehož dráha spisovatele trvala pouhé dva roky, v témže roce zemřel, a román tak byl publikován až posmrtně v roce 1958. - Gepard, jenž Tomasi začal psát jako poctu svému pradědečkovi, poté krom jiných ocenění získal i nejprestižnější literární cenu Premio Strega, ale zejména se jej rozhodl do filmové podoby adaptovat jiný příslušník italské šlechty a to milánský potomek vévody z Modrone a slavný neorealistický režisér Luchino Visconti, jenž do hlavní role Dona Fabrizia, knížete ze Saliny, přezdívaného jako Gepard, Burta Lancastera, a dále dvě vycházející filmové hvězdy 60. let Claudiu Cardinale a Alaina Delona.
Graham Greene: Komedianti

Graham Greene: Komedianti

The Comedians, 1966

Základní premisou románu Komedianti je, že každý člověk hraje navenek nějakou komedii, kdy před druhými předstírá to, čemu často sám věří a jen ve slabé chvilce si dokáže říci pravdu. Graham Greene však k vykreslení této nikterak originální myšlenky spotřeboval více než tři sta stran papíru, který namísto toho, aby byl zaobalen do psychologicko-existencialistické hávu, či měl alespoň ironický podtext, je podán jako čistě zábavný dobrodružný román, jenž se odehrává v exotickém prostředí Tahiti v době po nástupu krvavého diktátora Françoise Duvaliera známého také jako Papa Doc, disponuje řadou obskurních a zcela nevěrohodných postav a zejména pak nepřináší žádné téma, které by Greene nezpracoval již dříve a v mnohem lepším provedení.
Peter Yates: John a Mary

Peter Yates: John a Mary

Příběh komorního filmového dramatu John a Mary, jenž se z velké části odehrává v jednom středně velkém newyorském bytě, lze výstižně charakterizovat úvodní a závěrečnou scénou z filmu - na počátku spolu John a Mary, de facto náhodní milenci na jednu noc, leží zády k sobě v posteli, aby na konci druhého dne, tentokrát obličeji k sobě, společně usínali. Vše ostatní mimo tyto dvě sekvence je pouhá nudná, předvídatelná a současně ne příliš romantická výplň, kterou se nedaří zaplnit ani dvěma předním hollywoodským hereckým hvězdám, Dustinu Hoffmanovi jakožto Johnovi a Mie Farrow v roli Mary, a to pod režijním vedením britského režiséra Petera Yatese.

Le Mur, 1939

Vehnali nás do velkého bílého sálu a já začal mhouřit oči, protože mě v tom světle bolely. Pak jsem viděl stůl a za ním čtyři chlapy v civilu, jak se dívají do papírů. Ostatní vězně nahnali dozadu, museli jsme za nimi přes celý sál. Mnoho jsem jich znal, ale byli tam i cizí. Ti dva přede mnou měli světlé vlasy a kulaté lebky; byli si podobní: asi Francouzi. Ten menší si v jednom kuse vytahoval kalhoty: nervy.

La Chambre, 1939

I

Paní Darbédatová držela v ruce kousek rahatu. Opatrně jej přibližovala ke rtům a zadržovala dech, aby nesfoukla jemný cukrový poprašek, jímž byl posypán. »Tenhle je z růží,« říkala si. Prudce se zakousla do sklovité masy a ústa jí naplnil zápach ztuchliny. »To je zvláštní, jak nemoc zjemňuje chuť.« Začala vzpomínat na mešity, na lepkavě zdvořilé Orientálce (byla na svatební cestě v Alžíru) a na bledých rtech se jí mihl úsměv: i v rahatu bylo cosi lepkavého.

Érostrate, 1939

Lidi musí člověk vidět shora. Zhasínal jsem světlo a přistupoval k oknu: ani je nenapadlo, že by je někdo mohl pozorovat svrchu. Dbají na fasádu, někdy na zadek, ale všechny jejich efekty jsou vypočítané pro diváky měřící metr sedmdesát. Kdo kdy uvažoval, jaký tvar má čtvrťák viděný ze šestého patra? Zapomínají chránit si ramena a lebky pestrými barvami a nápadnými látkami, nedovedou bojovat proti tomu velikému nepříteli lidstva: perspektivě z nadhledu. Vykláněl jsem se a dával jsem se do smíchu: kampak se poděl ten slavný »vzpřímený postoj«, na který jsou tak pyšní? Rozplácávali se o chodník a dvě dlouhé, poloplazivé nohy jim trčely zpod ramen.

Intimité, 1939

I

Lulu spala nahá, protože ráda cítila dotek prostěradla a protože praní prádla přijde draho. Zpočátku byl Henri proti tomu; člověk si nelehá do postele nahý, to se nedělá, je to neslušné. Nakonec přece následoval příkladu své ženy, ale u něho to byla spíš pohodlnost; ve společnosti byl škroben jako panák, z pozérství (obdivoval Švýcary a hlavně Ženevany, připadali mu vznešení, protože jsou jako kus dřeva), ale v maličkostech na sebe nedbal, nebyl například moc čistotný, neměnil si dost často spodky; když mu je Lulu dávala do prádla, nemohla si nevšimnout, že jsou dole zažlucené, jak se třely o rozkrok. Osobně se Lulu špína neprotivila: je to intimnější, dělá to měkké stíny; třeba v důlku loktů; nelíbili se jí Angličané, ta neosobní těla, která nemají žádný pach. Ale manželova nedbalost jí byla protivná, protože on se tím jen tak hýčkal. Když ráno vstával, byl na sebe velice něžný; měl hlavu plnou snů a bílý den, studená voda a štětiny kartáčů mu připadaly jako hrubá nespravedlnost.

L'Enfance d'un chef, 1939

»V těch andílkovských šatičkách vypadám rozkošně.« Paní Portierová řekla mamince: »Ten váš chlapec je přímo k nakousnutí. V těch andílkovských šatičkách vypadá rozkošně.« Pan Bouffardier si Luciena přitáhl mezi kolena a pohladil ho po pažích: »Vždy je to úplná holčička,« řekl s úsměvem. »Jakpak se jmenuješ?
Graham Greene: Desátý muž

Graham Greene: Desátý muž

The Tenth Man, 1944

Graham Greene napsal novelu Desátý muž v roce 1944 a to jako filmový námět pro hollywoodské studio MGM, se kterým byl Greene nucen jakožto začínající spisovatel uzavřít nevýhodnou smlouvu, kdy se krom jiného vzdal veškerých autorských práv. Ale film nebyl nakonec realizován a novela tak upadla do zapomnění a to jak v MGM, tak v paměti samotného Greena. V roce 1948 tak Greene napsal opět jako podklad ke scénáři jinou povídku s podobným názvem, avšak se zcela rozdílným motivem a to Třetí muž, jež byla naopak velmi úspěšně zfilmována, kdy stejnojmenný film je dnes považován za jeden z nejlepších snímků žánru noir. Samotná novela Desátý muž byla objevena až po čtyřiceti letech v roce 1983, kdy americký nakladatel Anthony Blond od MGM odkoupil veškerá práva a poslal ji Greenovi, aby na ní dle svého uvážení udělal případné úpravy. Greene si sice na text Desátého muže nevzpomínal, ale ve svém soukromém archivu objevil, že se tímto námětem jako možným filmovým scénářem zaobíral již v roce 1937.