V noci jsem snil, že jsem motýlem

Giuseppe Tomasi di Lampedusa, princ z Lampedusy a vévoda z Palma di Montechiaro, dokončil svůj jediný román Gepard, jenž dnes tvoří naprostou klasiku moderní italské literatury, v roce 1957. Ale první vydavatel jej odmítl, v té době šedesátiletý Tomasi, jehož dráha spisovatele trvala pouhé dva roky, v témže roce zemřel, a román tak byl publikován až posmrtně v roce 1958. - Gepard, jenž Tomasi začal psát jako poctu svému pradědečkovi, poté krom jiných ocenění získal i nejprestižnější literární cenu Premio Strega, ale zejména se jej rozhodl do filmové podoby adaptovat jiný příslušník italské šlechty a to milánský potomek vévody z Modrone a slavný neorealistický režisér Luchino Visconti, jenž do hlavní role Dona Fabrizia, knížete ze Saliny, přezdívaného jako Gepard, Burta Lancastera, a dále dvě vycházející filmové hvězdy 60. let Claudiu Cardinale a Alaina Delona.

Příběh komorního filmového dramatu John a Mary, jenž se z velké části odehrává v jednom středně velkém newyorském bytě, lze výstižně charakterizovat úvodní a závěrečnou scénou z filmu - na počátku spolu John a Mary, de facto náhodní milenci na jednu noc, leží zády k sobě v posteli, aby na konci druhého dne, tentokrát obličeji k sobě, společně usínali. Vše ostatní mimo tyto dvě sekvence je pouhá nudná, předvídatelná a současně ne příliš romantická výplň, kterou se nedaří zaplnit ani dvěma předním hollywoodským hereckým hvězdám, Dustinu Hoffmanovi jakožto Johnovi a Mie Farrow v roli Mary, a to pod režijním vedením britského režiséra Petera Yatese.

Paní Darbédatová držela v ruce kousek rahatu. Opatrně jej přibližovala ke rtům a zadržovala dech, aby nesfoukla jemný cukrový poprašek, jímž byl posypán. »Tenhle je z růží,« říkala si. Prudce se zakousla do sklovité masy a ústa jí naplnil zápach ztuchliny. »To je zvláštní, jak nemoc zjemňuje chuť.« Začala vzpomínat na mešity, na lepkavě zdvořilé Orientálce (byla na svatební cestě v Alžíru) a na bledých rtech se jí mihl úsměv: i v rahatu bylo cosi lepkavého.

Lulu spala nahá, protože ráda cítila dotek prostěradla a protože praní prádla přijde draho. Zpočátku byl Henri proti tomu; člověk si nelehá do postele nahý, to se nedělá, je to neslušné. Nakonec přece následoval příkladu své ženy, ale u něho to byla spíš pohodlnost; ve společnosti byl škroben jako panák, z pozérství (obdivoval Švýcary a hlavně Ženevany, připadali mu vznešení, protože jsou jako kus dřeva), ale v maličkostech na sebe nedbal, nebyl například moc čistotný, neměnil si dost často spodky; když mu je Lulu dávala do prádla, nemohla si nevšimnout, že jsou dole zažlucené, jak se třely o rozkrok. Osobně se Lulu špína neprotivila: je to intimnější, dělá to měkké stíny; třeba v důlku loktů; nelíbili se jí Angličané, ta neosobní těla, která nemají žádný pach. Ale manželova nedbalost jí byla protivná, protože on se tím jen tak hýčkal. Když ráno vstával, byl na sebe velice něžný; měl hlavu plnou snů a bílý den, studená voda a štětiny kartáčů mu připadaly jako hrubá nespravedlnost.