„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Italský film

13. Leden 2009
Pier Paolo Pasolini: Dravci a vrabci

Pier Paolo Pasolini: Dravci a vrabci

Pier Paolo Pasolini - enfant terrible, přesvědčený marxista otevřeně se hlásící ke své homosexualitě, jehož i komunistická strana vyvedla ze svých řad a kterému mu bylo dopřáno pouhých patnáct let tvůrčího filmového období. A byť film v jeho prioritách stál daleko za literaturou a filozofií, natočil více než dvě desítky snímků, jež se nejen nesmazatelně zapsaly do filmové historie, ale co film, to událost, společenský skandál, cenzorské zákazy a především pak pochoutka pro skutečné filmové labužníky.
Michelangelo Antonioni: Výkřik

Michelangelo Antonioni: Výkřik

Michelangelo Antonioni měl v roce 1957 za sebou necelé dvě desítky filmů i poměrně příznivý ohlas jak ze strany diváků tak odborné kritiky. Ale až snímek Výkřik byl oním filmem, který započal jeho dráhu předního režiséra světového věhlasu.
Vittorio De Sica: Zázrak v Miláně

Vittorio De Sica: Zázrak v Miláně

Filmovému neorealismu, v kontextu světové kinematografie doslova zlatému období filmu s přímým vlivem na vznik nové české vlny v 60. letech, bývá někdy vytýkána přílišná „vážnost“, kdy přes deklarovanou snahu zobrazit život takový jakým skutečně je, stála v popředí sociálně kritická témata.
09. Leden 2009
Michelangelo Antonioni: Pátrání po jedné ženě

Michelangelo Antonioni: Pátrání po jedné ženě

Po sérii filmů Dobrodružství, Noc, Zatmění, Červená pustina z první poloviny 60. let se Michelangelo Antonioni z filmového samouka etabloval na jednoho z nejvýznamnějších světových režisérů. Svůj um pak potvrdil i ve svém mezinárodně nejuznávanějším snímku Zvětšenina natočeném v roce 1966 již v britské produkci. Nicméně po Zvětšenině přichází třicetileté období, jež lze v lepším případě nazvat tvůrčí krizí, v případě horším pak totálním uměleckým úpadkem.
Michelangelo Antonioni: Za mraky

Michelangelo Antonioni: Za mraky

Vrcholné období Michelangela Antonioniho sice spadá do hloubi 60. let, nicméně jeho počin z roku 1995, Za mraky, jež Antonioni natáčel jako třiaosmdesátiletý po třináctileté odmlce, navíc se zdravotním handicapem, jež jej upoutal na kolečkové křeslo, byl očekáván napříč všemi vrstvami filmových labužníků. Očekávání pak bylo navíc umocněno i hvězdným hereckým obsazením v čele s Sophií Marceauovou, Johnem Malkovichem, Jeanem Reno, Irène Jacobovou ale i stárnoucím Marcellem Mastroiannim.
Vittorio De Sica: Zloději kol

Vittorio De Sica: Zloději kol

Zloději kol, vrcholný a do značné míry i iniciující počin filmového neorealismu, jeden ze skvostů světové kinematografie ale i takřka dokumentární sonda do neutěšených sociálních poměrů postfašistické Itálie, stojí na čtyřech hlavních pilířích - velmi propracovaném scénáři založeném na kvalitním námětu Luigiho Bartoliniho; geniální režii Vittoria De Sica; excelentních hereckých výkonech v popředí s Lambertem Maggioranim v roli Antonia; a snad nejvíce právě na neorealistickém filmovém postupu tak, že Zloději kol jsou všeobecně pokládány za neorealistickou standartu.
07. Leden 2009
Michelangelo Antonioni: Noc

Michelangelo Antonioni: Noc

Michelangelo Antonioni patří mezi nejvýznamnější a nejlepší režiséry filmové historie a do značné míry vytvořil kategorii psychologického filmu.
Federico Fellini: Giulietta a duchové

Federico Fellini: Giulietta a duchové

Felliniho magický snímek Giulietta a duchové z roku 1965 bývá velmi často interpretován z úhlu Felliniho manželky Giulietty Masini, ve snímku v hlavní roli podváděné a submisivní manželky Giulietty, která se na hranici středního věku musí vyrovnat se hroucením se jejího dlouholetého, více dívčího než ženského, snu i své role zbožňované princezny. Ba, podtext snímku bývá pokládán za reflexi skutečné manželské krize Federica Felliniho a Giulietty Masini. Současně však asi netřeba hlouběji zdůrazňovat, že podobné pokusy recenzentů o analýzu psychologického pozadí mohou přinejmenším vést ke značnému nepochopení celého díla, což je právě případ filmu Giulietta a duchové, jež lze daleko přesněji, potažmo vzhledem k Fellinimu záměru, i věrněji, uchopit jako pokus o velmi barevně provedené vykreslení tzv. ženského pohledu na svět, na život i na milostný vztah, ovšem s tím dodatkem, že při hlubším pohledu nelze v postavě Giulietty nespatřit předobraz samotného Felliniho s mnoha odkazy do svého dětství.
06. Leden 2009
Federico Fellini: Sladký život

Federico Fellini: Sladký život

Původně Federico Fellini svůj snímek, v pozdějším pohledu jeden z jeho nejúspěšnějších, nejvýznamnějších i nejprovokativnějších, Sladký život, plánoval jako celkem přirozené volné pokračování o sedm roků starších Darmošlapů s tím, že účinnost snímku zajistí přímé srovnání bohémství, tak jak bylo pojato v malém lázeňském městečku s dekadencí římské smetánky. Avšak již ve fázi surového scénáře tento svůj původní úmysl zcela upustil ve prospěch ironické parafráze tehdejší italské společnosti, kdy se za prudkým ekonomickým rozmachem, jež z chudé Itálie vytvořil světovou hospodářskou velmoc, skrývají sociální poruchy, vzájemné lidské odcizení a celková absence vyššího cíle poté, co katolická církev ztratila svůj donedávna zcela dominantní vliv.
Federico Fellini: Darmošlapové

Federico Fellini: Darmošlapové

Ve filmografii Federica Felliniho bývá snímek Darmošlapové z roku 1953 přehlížen či lépe tiše opomíjen jako duchovní předchůdce proslulého filmu Sladký je život, byť se vněm Fellini de facto odpoutal od neorealismu směrem k vlastnímu způsobu vyjádření, ale je i prvním Felliniho filmem, jenž vzbudil opravdu mezinárodní pozornost a věhlas.
Roberto Benigni: Život je krásný

Roberto Benigni: Život je krásný

Autorský počin Roberta Benigniho Život je krásný bývá svým divákem přijat velmi rozporuplně a to ve škále od naprosté nudy až po upřímný pláč. Avšak uvědomíme-li si tragičnost tématu, které si Benigni pro svůj film vyvolil, tj. vyhlazení celých národů, které scenáristicky, režijně i ve své hlavní roli, na které celý film stojí i padá, pojal v upřímně komediálním stylu, nezbývá než smeknout, byť pro mnohé, mne nevyjímaje, není tento druh lehké komedie ten pravý šálek čaje, zvlášť připomeneme-li si celou řadu obdobně motivovaných filmů, kde například svého času velmi adorovaný Pianista Romana Polanského vyzněl jako naprostý patos, na který se při i té nejlepší vůli nešlo podívat dál než do poloviny.
19. Prosinec 2008
Kytice z tisíce a jedné noci

Kytice z tisíce a jedné noci

Ke jménu režisérské legendy Piera Paola Pasoliniho není asi nutné cokoliv dodávat (pro připomenutí Evangelium svatého Matouše, Saló aneb 120 dní Sodomy či Canterburské povídky), nicméně přes jeho nezpochybnitelnou genialitu i jeho vášnivý obdivovatel zaváhá, zda je v Pasoliniho možnostech zhostit se námětu takového kalibru, jakým bezesporu jsou peršanské Příběhy tisíce a jedné noci tak, aby na jedné straně nesklouzly po megalomanské filmové výpravě, pro niž se nedostává skutečným filmovým kvalitám a na straně druhé nebyla předloha degradována na pouhé pohádky pro děti, za které je ostatně všeobecně pokládána.
12. Prosinec 2008
Zkouška orchestru

Zkouška orchestru

Federico Fellini se ve svém studiovém filmu Zkouška orchestru pokusil o další krok k vytvoření „nadrealistického“ filmu. Fellini tentokrát zvolil formu natáčení televizního dokumentu snímající běžnou zkoušku symfonického orchestru, kde se neviditelný tazatel (ztvárněný hlasem samotného Felliniho) dotazuje hudebníků na jejich vztah ke svým nástrojům, kolegům, ale i hudbě jako takové a jako zdánlivě vedlejší efekt, se v odpovědích hudebníků počínají rozplétat mnohem hlubší souvislosti, vzájemná rivalita, antipatie a zejména celoorchestrální nenávist k dirigentu, jež je zejména v očích přítomného zástupce odborů, označován za diktátora, kterého je nutné zkrotit.
12. Prosinec 2008
Federico Fellini

Federico Fellini

Režijní filmografie:

  • La Voce della luna, 1990
  • Interview, 1987
  • Ginger a Fred, 1986