„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Italský film

Pier Paolo Pasolini: Teoréma

Pier Paolo Pasolini: Teoréma

Námět Teorémy Piera Paola Pasoliniho již v mnohém předesílá rok vzniku 1968, tedy rok, ve kterém v Evropě i v USA vyvrcholilo revoluční hnutí ať na straně evropských studentů tak hippies, s černošskými radikály tak nezávislými beatniky - tedy boj nejen proti starému a nemocnému zřízení, ale i proti maloměšťáckému smýšlení i způsobu života.
Federico Fellini: 8½

Federico Fellini: 8½

Celkem 12× byl Federico Fellini nominován na Oscara, za film pak hned nadvakrát - za nejlepší režii a nejlepší scénář (snímek nakonec získal ocenění „jen“ za nejlepší zahraniční film a nejlepší kostýmy), aby nakonec svého Oscara získal až jako ocenění za své celoživotní dílo. Jistou kompenzací může pro Felliniho být alespoň vysoké cenění ze strany filmových kritiků, kdy právě film bývá všeobecně pokládán za jeden z nejlepších filmů všech dob (Britský filmový institut jej řadí na místo 3. hned za Občana Kanea a Kmotra).
Vittorio De Sica: Horalka

Vittorio De Sica: Horalka

Ač je název snímku Horalka překládán jako Dvě ženy, jedná se o de facto hereckou exhibici ženy jedné - zcela nepřekonatelné Sophie Loren, která dokonce uhranula Americkou filmovou akademii tak, že jako vůbec první herečka v historii získala Oscara za nejlepší ženskou úlohu v hlavní roli v neanglicky mluveném snímku!
Vittorio De Sica: Místo pro lásku

Vittorio De Sica: Místo pro lásku

Vittorio de Sica můžeme směle položit za vůbec nejpřednějšího představitele italského neorealismu 40. a 50. let, kdy zvláště jeho snímky Zloději kol (1948), Zázrak v Miláně (1951), Umberto D. (1952) či Střecha (1956) ve své době psaly filmovou historii. Nicméně neorealismem vrcholná tvorba Vittoria de Sica zdaleka nekončí, ba zvláště díky jménům Marcella Mastroianniho a Sophie Loren vešly do obecné známosti zejména jeho snímky ze 60. let a là Horalka (1960), Boccaccio '70 (1962), Včera, dnes a zítra (1963) či Manželství po italsku (1964).
Dino Risi: Vůně ženy

Dino Risi: Vůně ženy

Vůně ženy, jež tvoří to nejlepší z toho, co následovalo po vrcholu, kterého italská kinematografie dosáhla v 50. a 60. letech, je založena na skvělé spolupráci režiséra Dina Risiho, kameramana Claudia Cirilloa a Vittoria Gassmana v hlavní roli kapitána Fausta tak, že ač je Vůně ženy co do koncepce natočena jako komedie, obsahuje nejen mnoho vážných témat, ale má i existenciální podtext.
Ettore Scola: Zvláštní den

Ettore Scola: Zvláštní den

Jako herecký koncert bývá uvozován Zvláštní den v podání dvojice dvou velkých herců Sophie Loren a Marcella Mastroianniho, kdy před jejich výkony nezbývá nic než tiše smeknout. Ve snímku de facto založeném na dvou hercích, je na pozadí jednoho dne 8. května 1938, kdy se v Římě sejde Hitler s Mussolinim, shrnut celý princip fašismu, nacionalismu či diktatury, ale i holá nemožnost jedince čelit zmanipulovaným masám.
Mario Monicelli: Casanova '70

Mario Monicelli: Casanova '70

Marcella Mastroianniho můžeme bez větších sporů pasovat na hereckou ikonu nejen italské ale i světové kinematografie 2. poloviny 20. století. Nicméně i Mastroianni má na svém kontě celou sbírku filmů, jež se v nejlepším případě ohnuly před pokleslým vkusem širokého diváckého publika. A jedním z těch slavnějších nepovedených variací na typickou lidovou komedii tak, jak se točily v 60. a 70. letech, je povídkový film Casanova '70 v režii italského nestora tohoto žánru Maria Monicelliho.
Damiano Damiani: Den sovy

Damiano Damiani: Den sovy

Žánru tzv. mafiánskému filmu sice jednoznačně vévodí snímek Francise Forda Coppoly Kmotr z roku 1972, ale jako mnohem realističtější a vyzrálejší co do zpracování svého tématu se jeví počin Damiana Damianiho Den sovy z roku 1968 s excelentním hereckým obsazením v čele s Claudií Cardinale a Francem Nerem.
Ro.Go.Pa.G.

Ro.Go.Pa.G.

Jean-Luc Godard, Ugo Gregoretti, Pier Paolo Pasolini, Roberto Rossellini

To co se téhož roku (1962) povedlo ve filmu Boccacio'70, tj. povídkový film čtyř režisérů, se v podání Jeana-Luca Godarda, Uga Gregorettiho, Piera Paola Pasoliniho a Roberta Rosselliniho zcela minulo výsledkem., Stojí-li tedy i dnes Ro.Go.Pa.G. za zhlédnutí tak snad jen jako odstrašující příklad nepovedeného snímku hned tří režisérů, kdy z řady zejména pro své výtvarné ztvárnění, obsazení Orsona Wellese (jehož Občan Kane bývá mnohdy a mnohými označován jako nejlepší film všech dob), potažmo skandál a následný soudní proces, vystupuje jen Pier Paolo Pasolini a to i pro téma Tvarohu (La Ricotta) dovedenou k dokonalosti ve velkofilmu Evangelium sv. Matouše z roku 1964.
Pier Paolo Pasolini: Oidipus král

Pier Paolo Pasolini: Oidipus král

Asi by nebyl Pasolini Pasolinim, kdyby jednu z nejslavnějších antických tragédií Král Oidipus nepřevedl k obrazu svému tak, že se nijak významně neodchýlil od Sofoklovy textu, ba exteriéry v severoafrickém Maroku, použití ruční kamery či kostýmy se starořeckými, aztéckými, sumerskými a africkými prvky, dávají celému snímku velmi autentický nádech, je nutné podtext celého snímku hledat jak v Sigmundovi Freudovi, tak v Pasoliniho homosexualitě, kdy sám sebe právě k Oidipovi přirovnává.
„Zabil jsem otce, jedl jsem lidské maso a chvěl jsem se blahem.“
Pier Paolo Pasolini: Vepřinec

Pier Paolo Pasolini: Vepřinec

Vepřinec označil sám Pier Paolo Pasolini za výtvor, který koketuje se samou hranicí přijatelného. Přesto ale bude divák, který prahne po kontroverzi, případně očekává pikantní obrazy ze života sexuálních deviantů, z Vepřince zklamán, protože nosnou rovinou je alegorie s kritikou poválečné neokapitalistické společnosti, kdy smysl celého filmu je nutné hledat čistě racionální cestou. Vepřinec je tak v Pasoliniho filmografii asi tím nejméně přístupným filmem.
Vittorio De Sica: Střecha

Vittorio De Sica: Střecha

Snímek Střecha Vittoria de Sica lze ohodnotit jako jeden z posledních a současně i nejlepších dozvuků italského filmového neorealismu.
18. Leden 2009
Michelangelo Antonioni: Kronika jedné lásky

Michelangelo Antonioni: Kronika jedné lásky

Asi jen stěží se mezi soudobou kritikou našel takový, jež by v debutu zjevně sám do sebe zahleděného režiséra Michelangela Antonioniho, Kronika jedné lásky, rozpoznal jednoho z nejlepších světových režisérů 60. let, jenž stvoří takové filmové skvosty jako jsou Výkřik (1957), Dobrodružství (1960), Noc (1961), Zatmění (1962), Červená pustina (1964) či Zvětšenina (1966), aby se tak nesmazatelně zapsal do filmové historie a vzápětí zmizel ze scény a začal točit silně béčkově snímky v americké koprodukci.
18. Leden 2009
Pier Paolo Pasolini: Evangelium sv. Matouše

Pier Paolo Pasolini: Evangelium sv. Matouše

Asi oprávněně je Evangelium sv. Matouše uvozováno jako vůbec nejlepší filmový výtvor Piera Paola Pasoliniho. Pasoliniho originální filmový postup kombinuje dokonalou ruční kameru s angažováním neherců bez jakékoliv předchozí zkušenosti (v Evangeliu mimo jiné obsadil i svou matku, řadu svých přátel ale i španělského studenta ekonomie do ústřední role Ježíše). To vše s podtextem, který prozrazuje Pasoliniho skutečné ambice filozofa tak, že umělecký žánr filmu kvalitativně i svým sdělením vysoce převyšuje.
18. Leden 2009
Pier Paolo Pasolini: Accattone

Pier Paolo Pasolini: Accattone

Accattone je v kontextu filmografie Piera Paola Pasoliniho nejenom jeho prvním filmovým počinem, ale i jedním z mála jeho filmů, jež se vyhnuly společenskému skandálu. Příběh s ústřední postavou pasáka holek, Accattonem, nebyl a ani dodnes není nijak zevšednělým námětem, ale snad pro obdobně laděnou sondu Federica Felliniho Cabiriiny noci, na jejímž scénáři spolupracoval právě i Pasolini (což je samo o sobě považováno za impuls, proč se Pasolini, v té sobě již poměrně úspěšný spisovatel a filozof, vrhl na dráhu filmového tvůrce), byl Accattone pro již v té době známou Pasoliniho homosexualitu i otevřenou „levičáckost“ (ostatně Pasolini byl i členem italské komunistické strany, avšak byl vyloučen právě pro svou neskrývanou sexuální orientaci) zatracován snad jen sympatizanty italské neofašistické pravice.