V noci jsem snil, že jsem motýlem

Přes veškeré adorace, které se na filmovou derivaci románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice snášejí - během roku od své premiéry v roce 1970, jej v kinech shlédlo více než milión diváků, je tento snímek v prvé řadě produktem nestora českého filmu Otakara Vávry a to bohužel i se všemi jeho nešvary. Vávrův režijní styl je hluboce zakořeněn v kinematografii 30. až 50. let se všemi neduhy nejprve podbízivě lidových komedií či později produkty socialistického realismu tak, že film Kladivo na čarodějnice v mnoha ohledech spadá do kategorie tzv. filmů pro pamětníky, byť v roce 1969 v Československu vrcholí nová filmová vlna, která doposud zcela bezvýznamnou českou kinematografii pozdvihla až na úroveň přední světové scény.

Valerie a týden divů bývá označována za poslední filmový opus tzv. nové československé vlny, díky které má i dnes česká kinematografie obrovské celosvětové renomé. Hlavní tvůrčí osobností je ve filmu výtvarnice Ester Krumbachová, která je neodmyslitelně spjatá hned s celou řadou vrcholných snímků z 2. poloviny 60. let. Krumbachová krom fenomenální výtvarné složky pro Valerii a týden divů napsala i původní scénář, který byl určen k natočení režisérem, a exmanželem Krumbachové, Janem Němcem. Vzhledem k tomu, že Němec měl od roku 1968 naprostý zákaz točit, se režie nakonec uchopil Jaromil Jireš.

To nejlepší z Dina Risiho, jakožto vůdčí osobnosti italské kinematografie 70. let, jsou jednoznačně lehké situační komedie (v čele s Vůní ženy) tak, že Risiho pokus o natočení psychologického hororu, který stojí a padá s úspěšně navozenou temnou atmosférou a stupňovaně dávkovaným napětím, je bohužel předurčen k naprostému neúspěchu.

Formanův v pořadí třetí celovečerní film Hoří má panenko bývá mnohdy a mnohými považován za jeho vůbec nejlepší výtvor, potažmo za nejlepší český film vůbec. Současně bychom však v české kinematografii asi jen stěží hledali snímek, který by vznikal za podobných, mimořádně ztížených podmínek.