„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Srpen 2012

Kategorie
09. Srpen 2012
Interiér s egyptskou stěnou
Kategorie
09. Srpen 2012
Větévky kvetoucí švestky
Kategorie
09. Srpen 2012
Modrý akt
Michael Haneke: Utajený

Michael Haneke: Utajený

Filmový samouk s psychologickým vzděláním, původem rakouský režisér, který však trvale žije a tvoří ve Francii, Michael Haneke, začínal jako televizní redaktor a dramaturg, poté se dvacet let věnoval televizní režii a konečně od roku 1993 již jen čistě autorským projektům filmovým. Značný rozruch poprvé vzbudil se svým doslova brutálním filmem Funny Games (1997). Velkého uznání i ze strany filmových kritiků se mu ale dostalo za film Pianistka (2001), který si krom jiného odnesl tři hlavní ceny z festivalu v Cannes a to za nejlepší film a herecké výkony v hlavních rolích pro Benoit Maginela a Isabelle Huppert. Z jeho dalších filmů jsou významně oceňovány zvláště snímky Utajený (2004) - nejlepší režie v Cannes a nejlepší evropský film roku 2004, a Bílá stuha (2009) - Zlatá palma v Cannes za nejlepší film a nejlepší evropský film roku 2009.
Alfred Hitchcock: Vertigo

Alfred Hitchcock: Vertigo

Z velmi bohaté filmografie anglického režiséra Alfreda Hitchcocka jsou proslavené zejména jeho horory z 60.&nbp;let, kdy snímky à la Psycho (1960) a Ptáci (1963) patří mezi divácky nejoceňovanější snímky filmové historie. Z hlediska filmové kritiky je však více vyzdvihována jeho tvorba z let 50., konkrétně pak jeho psychologicky laděné filmy s detektivní zápletkou - Okno do dvora (1954), Na sever severozápadní linkou (1959), a zvláště pak Vertigo (1958), jež dle českých médií má být nejlepším filmem všech dob. - Skutečnost je však mnohem prozaičtější a Vertigo jakožto nejlepší film historie byl letos v červnu prohlášen britským filmovým měsíčníkem Sights and Sound, jež je z principu šovinisticky zaměřen na britskou filmovou scénu a neanglicky mluvené filmy ignoruje tak, že jeho žebříčky zveřejňované každých 10 let (počínaje rokem 1952) nelze brát jako reprezentativní názor. Ostatně, tak vysoké kvality Vertiga nereflektují ani další britské filmové žebříčky, natož pak žebříčky mezinárodní.
Jaroslav Havlíček: Synáček

Jaroslav Havlíček: Synáček

1932-1941

Jaroslav Havlíček psal svou co do počtu stránek nevelkou novelu Synáček dlouhých deset let. A dlouhých nejenom z pohledu lidského života, ale i z pohledu celého Havlíčkova díla, kdy právě mezi roky 1932 a 1941 napsal a publikoval všechny své romány ale i všechny své další významné prózy. Synáček, jež je v podstatě velmi komorní novela, která v průběhu šesti desetiletí sleduje život svého hlavního hrdiny Antonína Skály přezdívaného Synáček, je ale významná i svým vlivem, kdy Havlíček právě v Synáčkovi objevil nosné téma svých vrcholných románů v čele s Petrolejovými lampami a Helimadoe - tedy téma maloměsta s předobrazem svého rodného městečka Jilemnice, kde se pod názvem Olšiny odehrává děj jak Synáčka tak velmi blízkých Petrolejových lamp (v původní verzi pod názvem Vyprahlé touhy), tak další dvě pokračování Lamp, kdy ale část druhá Vlčí kůže zůstala rozepsána a část třetí zůstala jen v podobě rozvrhu dalšího děje.
17. Srpen 2012
Jaroslav Havlíček

Jaroslav Havlíček

Romány a novely

  1. Jaro v domě, 1927 (poprvé vydáno v roce 1975)
  2. Vyprahlé touhy, 1935 (přepracováno pod názvem Petrolejové lampy)
  3. Neviditelný, 1937
  4. Ta třetí, 1939
  5. Helimadoe, 1940
Jo Nesbø: Spasitel

Jo Nesbø: Spasitel

Frelseren, 2005

Letos v březnu předložilo Nakladatelství Zlín nedočkavému českému čtenáři román Spasitel - další, v celkovém pořadí již šestou, část detektivní ságy policejního inspektora Harryho Holea z pera norského spisovatele a jednoho z nejprodávanějších autorů u nás, Jo Nesbø. V českém překladu zatím Nakladatelství Zlín vydalo ještě část čtvrtou Nemesis a pátou Pentagram, a plánováno je vydání i části sedmé Sněhulák, osmé Pancéřové srdce a zatím poslední deváté Fantom. Vydání prvních čtyř částí se však český čtenář v dohledné době nedočká.
Karel Poláček: Hedvika a Ludvík

Karel Poláček: Hedvika a Ludvík

1931

Karel Poláček je dnes považován za ikonu české meziválečné literatury a vedle Jaroslava Haška za předního představitele humoristické ale i satirické prózy. Ale podobně jako Hašek, jenž byl proslulý svou leností a s výjimkou světoznámého Švejka se z principu odmítal zabývat serióznější literaturou nad rámec časopisecky udávaných povídek, psal Poláček, jenž nesporně měl vynikající literární talent, jen tak, aby to „stačilo“ a z jeho rozsáhlé bibliografie čítající na třicet románů, novel, sbírek povídek, fejetonů ale i dílek z dalších literárních útvarů, je opravdu literárně hodnotný jen jediný výtvor a to posmrtně zveřejněný román psaný jako by školáckou rukou desetiletého chlapce, Bylo nás pět. Ostatní romány à la Muži v offsidu (1931), Dům na předměstí (1933) či Hostinec U kamenného stolu (1948), jež zlidověly pro své filmové zpracování, pojí to, že mají velmi dobrou první třetinu či dokonce polovinu díla, ale poté Poláček zjevně pod vlivem jak financí, tak přislíbeného termínu svému nakladateli, sklouzává k lascivnosti a opakování se.
Pavel Kohout: Bílá kniha o případu Adam Juráček

Pavel Kohout: Bílá kniha o případu Adam Juráček

1970

Spisovatel a dramatik Pavel Kohout je osobnost značně kontroverzní - podobně jako například světoznámý spisovatel Milan Kundera si v mládí prošel obdobím nekritického obdivu ke stalinismu, v 60. letech se stal reformním komunistou a poté, co byla jeho ideologie v srpnu roku 1968 poražena a byla nastolena normalizace, se dostal do politické opozice, kterou stvrdil podpisem dokumentu Charta 77, jež tehdejšího prezidenta a prvního tajemníka diktátorským způsobem vládnoucí komunistické strany, Gustava Husáka, žádala o dodržování Listiny základních lidských práv a svobod, kterou Československo přijalo v roce 1976. - Již o rok později byl Kohout nucen emigrovat do Rakouska, kde se pro západní svět stal symbolem obětí komunistické perzekuce ale i předním představitelem české literární scény.