„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Beletrie

Sándor Márai: Svíce dohořívají

Sándor Márai: Svíce dohořívají

A gyertyák csonkig égnek, 1942

Snad vůbec nejvýznamnější maďarský spisovatel 20. století, Sándor Márai, se zapsal do literární historie zejména jako nesmiřitelný kritik jak fašistického, kdy již v roce 1933 napsal parodii na Adolfa Hitler, tak komunistického režimu. Márai zakázal vydávat své dílo v komunistickém Maďarsku - stalo se tak až v roce 1990, několik měsíců po jeho smrti.
Karel Poláček: Hostinec U kamenného stolu

Karel Poláček: Hostinec U kamenného stolu

1941

Karel Poláček je vedle Jaroslava Haška jednoznačně nejvýznamnější osobností české satirické literatury. Jeho dílo je však, ostatně obdobně jako u zmíněného Haška, poznamenáno ekonomickými faktory, kdy se Poláček často spíše než kvalitě podřizoval kvantitě, respektive značnou část svého díla dokončoval ve spěchu pod tlakem svých věřitelů.
William Faulkner: Srpnové světlo

William Faulkner: Srpnové světlo

Light in August, 1932

Srpnové světlo lze v díle Williama Faulknera označit za román nejen vrcholný, ale i do značné míry klasický, kdy se Faulkner jednoznačně vydělil z románové tradice americké literatury. V kontextu literatury světové pak vytvořil svou zcela specifickou literární skladbu, kdy je příběh rozdělen do několika vzájemně jen úzce souvisejících proudů, jež jsou vyprávěny asynchronně v různých časových obdobích a jeho nosná část je takřka rovnocenně rozdělena mezi množství postav.
William Faulkner: Divoké palmy

William Faulkner: Divoké palmy

If I Forget Thee Jerusalem (The Wild Palms/Old Man), 1939

Ačkoli vrcholné umělecké období William Faulkner prožívá již ve 30. letech 20. století, skutečného docenění svých nevšedních kvalit ze strany jak kritiky tak čtenářské obce se mu dostává až zpětně poté, co jej švédská akademie ocenila Nobelovou cenou za literaturu za rok 1949.
Jaroslav Papoušek: Černý Petr

Jaroslav Papoušek: Černý Petr

Jaroslav Papoušek je i většinovému televiznímu diváku velmi dobře znám jakožto autor, scénárista a režisér veleoblíbené trilogie Homolků (Ecce Homo Homolka, 1969, Hogo Fogo Homolka, 1970 a Homolka a Tobolka, 1972). Znalejšímu filmovému labužníku pak i jako autor a scénárista snímků Intimní osvětlení (1965) či Nejkrásnější věk (1968), ve kterém jakožto filmový režisér debutoval.
Ivan Alexandrovič Gončarov: Oblomov

Ivan Alexandrovič Gončarov: Oblomov

Обломов, 1859

Ruské literatuře v jejím vrcholném období 19. století co do svého vlivu zcela dominuje dílo Alexandra Sergejeviče Puškina a Nikolaje Vasilijeviče Gogola, na jejichž literárním odkazu de facto stojí i padá celá ruská literatura. Nicméně i mimo tyto dvě načrtnuté linie, které vévodily 1. (Puškin) respektive 2. polovině (Gogol) 19. století, zde existovala celá řada dalších ve svém vlivu více či méně osamocených osobností, bez kterých si ovšem nelze ruskou literaturu jako celek vůbec představit.
Jan Pelc: …a bude hůř

Jan Pelc: …a bude hůř

1985

Zatímco společenskou náladu první poloviny komunistického totalitního režimu lze z literárního hlediska prohlásit za relativně velmi dobře zmapovanou, kdy se k pomyslnému programu uchopení její nejniternější podstaty přihlásila celá řada předních českých spisovatelů, polovina druhá, tedy zvláště období tzv. normalizace, jež následovalo po nedotaženém pokusu o revoluci v roce 1968, zůstává vlivem emigrací předních uměleckých tvůrců i důsledné realizace policejního státu, kdy se mnohem účinněji než kdy dříve podařilo umlčovat potažmo zastrašovat nepohodlné názory, do značné míry nedotčena. Pro období let 1968 až 1989 tedy vzniklo názorové vzduchoprázdno, které se nepodařilo zaplnit ani dnes, necelých osmnáct roků od samovolného pádu vlády komunistické strany.
Haruki Murakami: Na jih od hranic, na západ od slunce

Haruki Murakami: Na jih od hranic, na západ od slunce

国境の南、太陽の西, (Kokkyō no minami, taiyō no nishi), 1992

Japonská literatura je pro českého čtenáře zemí nejen neznámou ale takřka i panenskou, kdy do češtiny bylo přeloženo jen několik výběrových děl největších postav moderní japonské literatury à la Džuničiró Tanizaki (Deník bláznivého starce) či Kóbó Abe (Písečná žena). Tedy vydání hned trojice děl v japonském i celosvětovém měřítku vůbec nejúspěšnějšího spisovatele současnosti Haruki Murakamiho - Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce a Kafka na pobřeží, je ze strany nakladatelství Euromedia Group - Odeon počinem takřka osvětovým.
Irena Dousková: Hrdý Budžes

Irena Dousková: Hrdý Budžes

Příběh vyprávěný postavou malého dítěte již a priory evokuje satiru, jež kombinuje naivitu s bystrostí a zvídavostí. Tuto rovnu pak Irena Dousková ve své postavě osmileté Helenky Součkové, žákyně 2. třídy ZŠ v Ničíně, dále doplnila o ve světě dospělých tabuizovanou politickou rovinu, konkrétně o absurditu komunistické normalizace někdy v průběhu 70. let.
Tato naznačená forma je sice přijatelná pro velmi širokou čtenářskou obec, avšak již z principu může stěží překročit vlastní stín.

1884

Nebýt Čechovova pozdějšího díla, asi bychom se i my, cynismem, ironií a nadsázkou odkojení čtenáři nechali zmást a novelu Drama na lovu položili jako poněkud naivní a strojenou prvotinu začínajícího, byť velmi talentovaného, spisovatele. Nicméně Čechov se již v této v pořadí druhé knižní próze vydané nedlouho po jeho Melpomeniných pohádkách z téhož roku uvedl jako satirik nejvyššího formátu, jenž si nic nezadá se svými pozdějším vrcholným dílem, kdy Čechov nastavil zrcadlo pravdy, ba porazil jeho vlastními zbraněmi tehdy oblíbený detektivní formát s milostnou zápletkou.
Kóbó Abe: Písečná žena

Kóbó Abe: Písečná žena

砂の女 "Suna no onna", 1962

Ač osobnost a dílo Franze Kafky lze položit jako jeden z nejvýznamnějších milníků ve vývoji literatury 20. století, nemá Kafka, ať snad již z důvodů svého „objevení“ pro širokou čtenářskou veřejnost se zpožděním takřka čtyř desetiletí od své smrti, přímých následovníků. Ba, Kafkův vliv lze jen nepřímo vysledovat ve vývoji existencialismu a částečně i absurdního dramatu.
Peter Jaroš: Tisíciletá včela

Peter Jaroš: Tisíciletá včela

Tisícročná včela, 1979

V kontextu slovenské literatury je románu Petera Jaroše Tisícileté včela přikládán význam jednoho z nejvýznačnějších literárních slovenských děl 20. století. Ale již jen ve zběžném srovnání s literaturou českou působí tato rodinná sága rodu Pichandů, na jejímž pozadí je vykládán vývoj hospodářsko-politický vývoj Slovenska a Uher od roku 1891 do roku 1918, až neskutečně povrchním dojmem tak, že od naprosté banality jej dělí jen několik ojedinělých náznaků realismu s popisem soudobých reálií.
Josef Škvorecký: Zbabělci

Josef Škvorecký: Zbabělci

1948-49

Osobní srovnání se s 2. světovou válkou na úrovni alespoň částečné sociologicko-psychologické reflexe je v české literatuře zastoupeno jen velmi poskrovnu, ba ještě stále zde dominují díla à la Reportáž psaná na oprátce Julia Fučíka či Němá barikáda Jana Drdy, jež historické události interpretují ve velmi subjektivním úhlu pohledu. Není tedy velkého překvapení, že do značné míry autobiografický román Josefa Škvoreckého Zbabělci, ve kterém Škvorecký předkládá poněkud odlišný pohled jak na závěrečné dny války tak na „hrdinství“ českého lidu, než jaký nám předkládal a dodnes kontinuálně předkládá oficiální výklad dějin, vyvolal v roce svého vydání, 1958, menší revoluci, kdy se sice soudobá literární kritika vehementně snažila Zbabělce zostudit a odsoudit, avšak na straně čtenářů se setkal s velmi nebývalým ohlasem.
William Styron: Sophiina volba

William Styron: Sophiina volba

Sophie's Choice, 1979

Ač si William Styron své vavříny vydobyl již ve svých prvních čtyřech románech, kdy z nich ten poslední, Doznání Nata Turnera v roce 1968 obdržel i Pulitzerovu cenu, o jeho celosvětový věhlas se zasloužil až jeho román pátý, s přesahem k tradici vrcholného antického dramatu, Sophiina volba z roku 1979.
Choderlos de Laclos: Nebezpečné známosti

Choderlos de Laclos: Nebezpečné známosti

Les liaisons dangereuses, 1782

V souvislosti s francouzským osvícenstvím předcházejícího francouzskou revoluci jsou více zmiňována jména typu Voltaire, Jean Jacques Rousseau, Denis Diderot či Charles Louis Montesquieu. Nicméně přes svou kontroverzi a nedocenění jak díla tak pozdějšího vlivu, můžeme mezi tyto přední postavy zařadit i Markýze de Sade a právě Choderlose de Laclos.