V noci jsem snil, že jsem motýlem

Srpnové světlo lze v díle Williama Faulknera označit za román nejen vrcholný, ale i do značné míry klasický, kdy se Faulkner jednoznačně vydělil z románové tradice americké literatury. V kontextu literatury světové pak vytvořil svou zcela specifickou literární skladbu, kdy je příběh rozdělen do několika vzájemně jen úzce souvisejících proudů, jež jsou vyprávěny asynchronně v různých časových obdobích a jeho nosná část je takřka rovnocenně rozdělena mezi množství postav.

Jaroslav Papoušek je i většinovému televiznímu diváku velmi dobře znám jakožto autor, scénárista a režisér veleoblíbené trilogie Homolků (Ecce Homo Homolka, 1969, Hogo Fogo Homolka, 1970 a Homolka a Tobolka, 1972). Znalejšímu filmovému labužníku pak i jako autor a scénárista snímků Intimní osvětlení (1965) či Nejkrásnější věk (1968), ve kterém jakožto filmový režisér debutoval.

Zatímco společenskou náladu první poloviny komunistického totalitního režimu lze z literárního hlediska prohlásit za relativně velmi dobře zmapovanou, kdy se k pomyslnému programu uchopení její nejniternější podstaty přihlásila celá řada předních českých spisovatelů, polovina druhá, tedy zvláště období tzv. normalizace, jež následovalo po nedotaženém pokusu o revoluci v roce 1968, zůstává vlivem emigrací předních uměleckých tvůrců i důsledné realizace policejního státu, kdy se mnohem účinněji než kdy dříve podařilo umlčovat potažmo zastrašovat nepohodlné názory, do značné míry nedotčena. Pro období let 1968 až 1989 tedy vzniklo názorové vzduchoprázdno, které se nepodařilo zaplnit ani dnes, necelých osmnáct roků od samovolného pádu vlády komunistické strany.

Příběh vyprávěný postavou malého dítěte již a priory evokuje satiru, jež kombinuje naivitu s bystrostí a zvídavostí. Tuto rovnu pak Irena Dousková ve své postavě osmileté Helenky Součkové, žákyně 2. třídy ZŠ v Ničíně, dále doplnila o ve světě dospělých tabuizovanou politickou rovinu, konkrétně o absurditu komunistické normalizace někdy v průběhu 70. let.

Tato naznačená forma je sice přijatelná pro velmi širokou čtenářskou obec, avšak již z principu může stěží překročit vlastní stín.

Ač osobnost a dílo Franze Kafky lze položit jako jeden z nejvýznamnějších milníků ve vývoji literatury 20. století, nemá Kafka, ať snad již z důvodů svého „objevení“ pro širokou čtenářskou veřejnost se zpožděním takřka čtyř desetiletí od své smrti, přímých následovníků. Ba, Kafkův vliv lze jen nepřímo vysledovat ve vývoji existencialismu a částečně i absurdního dramatu.

Osobní srovnání se s 2. světovou válkou na úrovni alespoň částečné sociologicko-psychologické reflexe je v české literatuře zastoupeno jen velmi poskrovnu, ba ještě stále zde dominují díla à la Reportáž psaná na oprátce Julia Fučíka či Němá barikáda Jana Drdy, jež historické události interpretují ve velmi subjektivním úhlu pohledu. Není tedy velkého překvapení, že do značné míry autobiografický román Josefa Škvoreckého Zbabělci, ve kterém Škvorecký předkládá poněkud odlišný pohled jak na závěrečné dny války tak na „hrdinství“ českého lidu, než jaký nám předkládal a dodnes kontinuálně předkládá oficiální výklad dějin, vyvolal v roce svého vydání, 1958, menší revoluci, kdy se sice soudobá literární kritika vehementně snažila Zbabělce zostudit a odsoudit, avšak na straně čtenářů se setkal s velmi nebývalým ohlasem.