V noci jsem snil, že jsem motýlem

Chtělo by se ptát, kam kráčí současná koncepce brněnské Husy na provázku? - Po nemastném neslaném oživení třicet let staré Balady pro banditu, recyklaci Bratrů Karamazových z půli 80. let se veškeré zbylé naděje upnuly na variaci na jeden a půl století starého Revizora Nikolaje Vasiljeviče Gogola. V předpremiérových plakátech Husa sice slibovala vtipnou parafrázi poměrů současné brněnské radnice, nicméně přec jen je provoz divadla z významné části hrazen z městského rozpočtu a krom potrefené husy brněnského zastupitele Petra Paulczyňského, jež se poznal v podtitulu představení „Bobčinskij, Dobčinskij a Paulčinskij“, zůstal Revizor stát tak někde napůl - náznak geniality původního Gogola v něm lze dohledat jen s oběma zavřenýma očima a slibovaný současný podtext deklarovaný „užitím odposlechů českých politiků“ zůstal daleko za vtipem Petra Čtvrtníčka a Jiřího Lábuse v jejich autorském představení Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?.

Hans Holbein namaloval v letech 1521-1552 Ježíše Krista nikoli jako Boha či obětního beránka trpícího na kříži pro spásu lidstva, ale v podobě mrtvého a umučeného lidského těla s nezaměnitelnou maskou smrti ve tváři, ochablými údy, purpurovými prsty na rukou i nohou, jenž je navíc situováno do omezeného prostoru pohřební niky tak, že v diváku vyvolává krom oněch emocí spojených s Ježíšovou ztraceností i osamělostí, hlubokou meditativní úctu k něčemu, co člověka v mnohém převyšuje. A režisér Vladimír Morávek se v cyklu divadla Husa na provázku Sto roků kobry pokusil o dramatizaci Dostojevského ústředních děl, Raskolnikov - jeho zločin a jeho trest, Idiot, Běsi a Bratři Karamazovi, tak, že jejich děj, podtext, význam, poselství, nebetyčné výšiny i propastné hlubiny zhustil do jejich hlavních hrdinů Rakolnikova, Myškina, Stavrogina a bří Karamazových, a vrátil tak Dostojevského zpět k jeho původnímu čistě lidskému rozměru. Paralela mezi Holbeinovým Tělem mrtvého Krista a Morávkovou interpretací Dostojevského ve Sto rocích kobry tedy není náhodná a krom symbolu přítomného v podobě kulis ve všech částech této tetralogie, je i klíčem k jejímu pochopení.

Divadelní hra, dnes již klasika německého moderního divadla Tankereda Dorsta, Já, Feuerbach, prostřednictvím stárnoucího herce Feuerbacha navozuje atmosféru úzké hranice mezi genialitou a šílenstvím a ačkoliv je děj hry posazen do divadelního prostředí, divák si jej může interpolovat do jakéhokoliv oboru lidské činnosti.

Obsluhoval jsem Anglického krále Bohumila Hrabala je jednak knihou knih, ale též jediným Hrabalovým dílem, jenž má podobu románu sepsaného v neuvěřitelných 18 dnech a který navíc do značné míry vychází z autorovy fantazie - na rozdíl od tradičního pábitelského převypravování zážitků svých i vyslechnutých.

Maryša sice patří mezi klenoty českého divadla, avšak rozhodně ne někam za vitrínu, ale na divadelní prkna, protože i těch 111 let, jež od její premiéry na scéně Národního divadla v roce 1894 uplynuly, ji nevzaly nic z její aktuálnosti a dramatičnosti, z níž ještě dnes i mnohému televizí otrlému diváku mrazí krev v žilách.

Ženy mají své sny. A téměř každá žena sní o tom stát se baletkou, vznášet se a zatančit umírající labuť.