Hans Holbein namaloval v letech 1521-1552 Ježíše Krista nikoli jako Boha či obětního beránka trpícího na kříži pro spásu lidstva, ale v podobě mrtvého a umučeného lidského těla s nezaměnitelnou maskou smrti ve tváři, ochablými údy, purpurovými prsty na rukou i nohou, jenž je navíc situováno do omezeného prostoru pohřební niky tak, že v diváku vyvolává krom oněch emocí spojených s Ježíšovou ztraceností i osamělostí, hlubokou meditativní úctu k něčemu, co člověka v mnohém převyšuje. A režisér Vladimír Morávek se v cyklu
divadla Husa na provázku Sto roků kobry pokusil o dramatizaci Dostojevského ústředních děl,
Raskolnikov - jeho zločin a jeho trest,
Idiot,
Běsi a Bratři Karamazovi, tak, že jejich děj, podtext, význam, poselství, nebetyčné výšiny i propastné hlubiny zhustil do jejich hlavních hrdinů Rakolnikova, Myškina, Stavrogina a bří Karamazových, a vrátil tak Dostojevského zpět k jeho původnímu čistě lidskému rozměru. Paralela mezi Holbeinovým
Tělem mrtvého Krista a Morávkovou interpretací Dostojevského ve
Sto rocích kobry tedy není náhodná a krom symbolu přítomného v podobě kulis ve všech částech této tetralogie, je i klíčem k jejímu pochopení.