V noci jsem snil, že jsem motýlem

Bylo by nošením dříví do lesa opakovat nekonečné litanie o katastrofální úrovni současného českého filmu, jenž nelze nazvat jinak než krizí. Zvlášť, podíváme-li se kamkoliv i do těch donedávna filmu zcela zapovězeným zemím, kde dnes vzniká kinematografie té nejvyšší úrovně, jež sebou navíc přináší doposud zcela netušené podněty a umělecké rozměry.

V autorském počinu Milana Cieslara Duše jako kaviár je velmi těžké najít alespoň nějaké malé pozitivum, pro které by bylo zajímavé tento snímek s nepopíratelnou inspirací v televizních mýdlových operách i aspirací oslovit zejména ženy v domácnosti shlédnout. Z naprostého průměru obdobných filmů, jež se u nás v posledních několika letech točí jako na běžícím pásu, tak vyniká jedině nadprůměrná Tatiana Vilhelmová a čerstvý vítr v podobě Karolíny Kaiserové, jež z jinak naprosté křečovité nudy dostaly alespoň náznaky něčeho, co lze nazvat dobrým filmem.

Námět i zpracování Snídaně u Tiffanyho Trumana Capota je přímo předurčen k tomu, aby se stal filmový hitem. Avšak ani ne tak minimalistická délka, jež Snídani u Tiffanyho klasifikuje spíš jako povídku, ale zejména absence psychologického pozadí, jenž by čtenáři osvítilo příčiny jednání i samotnou podstatu osobnosti Holly Golightlyové, kolem níž se celý děj Capotovy novely točí a která tak má však jen mlhavé obrysy a jeví se jen jako velmi vybájená legenda, ale i vykonstruovaná zápletka, která by dovolila příběh nějakým způsobem uzavřít, činí z toho nejznámějšího Capotova díla jen velmi chabé dílo, jenž stojí za přečtení právě jen pro svůj filmový derivát.