V noci jsem snil, že jsem motýlem

Asi jen stěží se mezi soudobou kritikou našel takový, jež by v debutu zjevně sám do sebe zahleděného režiséra Michelangela Antonioniho, Kronika jedné lásky, rozpoznal jednoho z nejlepších světových režisérů 60. let, jenž stvoří takové filmové skvosty jako jsou Výkřik (1957), Dobrodružství (1960), Noc (1961), Zatmění (1962), Červená pustina (1964) či Zvětšenina (1966), aby se tak nesmazatelně zapsal do filmové historie a vzápětí zmizel ze scény a začal točit silně béčkově snímky v americké koprodukci.

Džuničiró Tanizaki (谷崎 潤一郎,) bývá parafrázován jako nejčtenější japonský spisovatel hned po Natsumem Sosekim (夏目 漱石), ale též jako představitel raného prozápadního proudu v japonské literatuře, který mistrně spojuje japonskou myšlenkovou tradici s moderní evropskou literaturou tak, že si při interpretaci jeho díla nelze nepovšimnout velké nadání pro provokativní satiru a jedovatou ironii.

Jsem si vědom, že budu ze všech stran kamenován, nicméně v souladu se svým svědomím jsem nucen počin Dode´s-ka den prohlásit za bezprecedentně nejlepší film Akiry Kurosawy a to bez ohledu na fakt, že v Japonsku, jako ostatně i u českého diváka zcela propadl, ba Kurosawa při něm prodělal finanční úpadek tak, že o dokončení filmu se postarala jen operativní koprodukce dalších tří japonských režisérů (Kinoshita, Kobayashi a Ichikawa), ba Kurosawa se po neúspěchu snímku zcela psychicky zhroutil a rok po natočení filmu spáchal demonstrativní sebevraždu tím, že si na třicetkrát! podřezal žiletkou zápěstí.