„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Leden 2009

Halina Pawlowská: Díky za každé nové ráno

Halina Pawlowská: Díky za každé nové ráno

V pořadí druhý a celkově zdaleka nejznámější literární výtvor Haliny Pawlowské, Díky za každé nové ráno z roku 1994, se v prvé řadě jeví jako antinovela se stylistikou a vypravěčstvím nedosahujících ani těch nejspodnějších příček literárního řemesla. - Novela je takřka otrockým přepisem scénáře stejnojmenného filmu, který však oplývá prvky, jež se již dílu v jeho literární podobě nedostávají: poetikou, souvislým příběhem a nadčasovostí, kdy herci, režisér i filmový štáb zcela odbouraly původní povrchnost a prázdnotu autorčina čistě narativního stylu bez hlubších sond, myšlenkového i psychologického pozadí.
Zběsilost v srdci

Zběsilost v srdci

Dramatizovat román Barry Gifforda Zběsilost v srdci: Příběh Sailora a Luly částečně evokuje zběsilost a částečně i šílenost, protože po geniální filmové adaptaci Davida Lynche z roku 1990 s excelentní Laurou Dern potažmo Dianou Ladd ale i Nicolasem Cagem v hlavních rolích se rozumný člověk tomuto námětu vyhýbá velmi širokým obloukem.
Kategorie
14. Leden 2009
Pedro Almodóvar

Pedro Almodóvar

  1. Kůže, kterou nosím, 2011
  2. Volver, 2006
  3. Mluv s ní, 2002
  4. Vše o mé matce, 1999
  5. Na dno vášně, 1997
Pedro Almodóvar: Špatná výchova

Pedro Almodóvar: Špatná výchova

Pedro Almodóvar se u nás celkem zaslouženě stal doslova synonymem španělského filmu, kdy jeho trojice snímků Na dno vášně (1997), Vše o mé matce (1999) a Mluv s ní (2002) vyvolala po celém světě obrovský rozruch, v případě snímku Vše o mé matce pak navíc korunovaný i Oscarem. Nicméně je-li Almodóvar svým způsobem geniální filmový vypravěč, jež svému diváku dokáže bez špetky pochybností vnutit i ten nejkrkolomnější příběh, pak Špatná výchova je nejen jednoznačným kvalitativním pádem z filmového vrcholu, ale do značné míry i evokuje ústřední leitmotiv celého filmu, ve kterém „úspěšný režisér Enrique Serrano už dlouho marně hledá námět, který by ho zaujal“…
Tiché dny v Clichy

Tiché dny v Clichy

Američan v Paříži je v kontextu americké literatury jedním z těch nejobnošenějších klišé. V podání Henryho Millera je leitmotiv pařížské dekadence, alespoň tak jak je Paříž v americké literatuře již minimálně od 30. let 20. století vykreslována, povýšen o erotickou rovinu, Millerovými kritiky často nazývanou pornografií. Ostatně celé dílo Henryho Millera je více známo soudními procesy, které byly v USA vedeny v letech 1959 a 1964 proti jeho vydání, tak že právě Tiché dny v Clichy se prvního amerického vydání dočkaly až v roce 1987, tedy o 31 roků později než ve Francii.
Roman Polanski: Hořký měsíc

Roman Polanski: Hořký měsíc

Hořký měsíc sice není žádnou velkou literárních předlohou, ale přesto by pro svou originalitu mohla předurčovat vznik nadčasové filmové adaptace. Režisér Roman Polanski, jež svůj vrchol prožil v hloubi 70.%nbsp;let však vsadil na prvoplánovité zjednodušení, nevýrazné herecké výkony, a konečně i zcela chabou režii tak, že byť film Hořký měsíc vytěžil z původní předlohy Pascala Brucknera naprosté minimum, stal se pro mnohé z diváků takřka kultovní podívanou.
Ichi The Killer

Ichi The Killer

Ichi The Killer není typem snímku určeným pro širokou veřejnost, ba přeexponované násilné scény, na kusy rozsekaná lidská těla, mučení, řezání, polévání rozpáleným fritovacím olejem, napichování na háky, to vše tvoří celek, který nevyžaduje ani tak silné nervy jako inteligenci a odstup, aby bylo možné vychutnat si skutečný podtext - parodii s velmi vyhraněným humorem až na dřeň, který lze shrnout v životní tužbě sado-masochistického psychopata Kakihary: těším se, že má smrt bude hodně bolet.
18. Leden 2009
Michael Cunningham: Hodiny

Michael Cunningham: Hodiny

The Hours, 1998

Román Michaela Cunninghama z roku 1998, Hodiny, vzbudil okamžitě po svém vydání velký rozruch, který byl korunován Pulitzerovou cenou. Ba jeho stejnojmenná filmová adaptace z roku 2002, jež se scénářem nijak neodklonila od původní předlohy, získala i Oscara, dva Zlaté glóby, berlínského Stříbrného medvěda. A tak by se dle všech faktorů, včetně takřka výhradně oslavných literárních recenzí a kritik, mohlo zdát, že světlo světa spatřil román nadčasových kvalit.
Dvě divadelní premiéry her od stejného autora, v podání stejného režiséra a navíc v rozmezí jednoho měsíce, by bylo i přes zvuk jmen svých autorů, a to ať již Williama Shakespeara na straně dramatika, Oxany Smilkové jako režisérky, tak tvůrčího prostředí divadelního Studia Marta, smrtící kombinací, kdy se Hra na Leara s premiérou 4. září s Komedií omylů s premiérou 1. října opravdu překrývá.
18. Leden 2009
Pier Paolo Pasolini: Accattone

Pier Paolo Pasolini: Accattone

Accattone je v kontextu filmografie Piera Paola Pasoliniho nejenom jeho prvním filmovým počinem, ale i jedním z mála jeho filmů, jež se vyhnuly společenskému skandálu. Příběh s ústřední postavou pasáka holek, Accattonem, nebyl a ani dodnes není nijak zevšednělým námětem, ale snad pro obdobně laděnou sondu Federica Felliniho Cabiriiny noci, na jejímž scénáři spolupracoval právě i Pasolini (což je samo o sobě považováno za impuls, proč se Pasolini, v té sobě již poměrně úspěšný spisovatel a filozof, vrhl na dráhu filmového tvůrce), byl Accattone pro již v té době známou Pasoliniho homosexualitu i otevřenou „levičáckost“ (ostatně Pasolini byl i členem italské komunistické strany, avšak byl vyloučen právě pro svou neskrývanou sexuální orientaci) zatracován snad jen sympatizanty italské neofašistické pravice.