V noci jsem snil, že jsem motýlem

Řekněme od počátku 70. let až po polovinu let 90. kultovní americké literatuře suverénně vládl fenomén antihrdiny, básníka a spisovatele Charlese Bukowského. Rokem 1996, tedy rokem vydání Klubu rváčů, se pak počíná datovat éra kultu Chucka Palahniuka. Palahniukovo přirovnání k Bukowskému sice není nejtrefnější co do námětu a tématiky jejich díla, ba Palahniukův literární vzor lze více vysledovat v tvorbě skotského kultovního tvůrce Irvina Welshe, nicméně jak pro do značné míry podobné životní osudy, osobní frustraci, pocity méněcennosti, neschopnost podřídit se konformitě a zařadit se do společnosti, ale zejména pak pro sarkastický uvolněný literární tok, jímž oba zbourali mnohá z doposud nepřekročitelných tabu, lze u Palahniuka prohlásit, že král Bukowski je mrtev, ať žije král Palahniuk!

V Kurosawově filmografii Rudovous předznamená hned několik milníků: poslední film s charismatickým Toshirô Mifunem, jež je jako herec spojen s těmi nevýznamnějšími Kurosawovými snímky, Rudovouse v to přirozeně počítaje; poslední černobílý snímek; ale i extrémní délka natáčení, kdy byť bez výjimky všechny Kurosawovy filmy nesou pečeť té nejvyšší kvality bez prvků náhody, přec jen dva roky natáčení jsou i pro Kurosawu velmi extrémní. Pro filmové labužníky též není nezajímavou Kurosawova inspirace v díle Fjodora Michajloviče Dostojevského (byť asi známější je jeho film Hakuchi - Idiot), kdy si z románu Uražení a ponížení vypůjčil postavu mladé dívky Otoyo, kterou Rudovous v asi nejznámější scéně filmu vysvobodí z nevěstince.

Význam ať již literárního tak dramatického odkazu Borise Viana dosahuje nemenších výšin jako u jeho slavného předchůdce a stvořitele Krále Ubu Alfred Jarry či jeho rumunského souběžníka Eugèna Ionesca. Ale přesto není jeho cesta ke čtenáři potažmo k divadelnímu diváku zdaleka jednoduchá či dokonce snad přímočará.

V kontextu slovenské literatury je románu Petera Jaroše Tisícileté včela přikládán význam jednoho z nejvýznačnějších literárních slovenských děl 20. století. Ale již jen ve zběžném srovnání s literaturou českou působí tato rodinná sága rodu Pichandů, na jejímž pozadí je vykládán vývoj hospodářsko-politický vývoj Slovenska a Uher od roku 1891 do roku 1918, až neskutečně povrchním dojmem tak, že od naprosté banality jej dělí jen několik ojedinělých náznaků realismu s popisem soudobých reálií.