V noci jsem snil, že jsem motýlem

Způsob zpracování autorského filmu Tomáše Řehořka Piko, s podtitulem „Skutečný příběh drogy, která změnila svět“, balancuje na rozmezí mezi hraným filmem a hraným dokumentem. V každém případě o české droze pervitin, celosvětově známé jako piko, se toho ve filmu nedozvíme celkem nic nového. Podobným způsobem ustoupil do pozadí i původní záměr filmového dokumentu s někdejšími třemi hlavními aktéry české pervitinové scény na pomezí 70. a 80. let - jedním z vynálezců pervitinu, Pavlem Gregorem, policistou z protidrogového oddělení přezdívaným Fífa a jedním z nemála přeživších prvotních aplikátorů drogy, zpěvákem skupiny Vitacit Danem Horynou. Dějové vsuvky měly původně jen dramaticky doplňovat rozhovory s těmito třemi pamětníky, ty ale ve výsledné verzi zcela upozaděny a zařazeny až na samý konec filmu - to, o čem film ve skutečnosti pojednává, se tak divák dozvídá jaksi jen mimoděk.

Evald Schorm, přední představitel Československé nové vlny, je celosvětově znám zejména pro svou stejnojmennou filmovou adaptaci novely Josefa Škvoreckého Farářův konec z roku 1968, jež v alegorii popisuje skutečné události z 50. let, kdy byl farář Josef Toufar z kostela Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti mučen a umučen k smrti v rámci chystaného monstr procesu, ve kterém měla tajná bezpečnost, respektive komunistická soudní justice zatočit s katolickými kněžími. Ale ani jeho další klíčové snímky Den sedmý, osmá noc z roku 1969 a Každý den odvahu z roku 1964 nelze označit za smířlivé - Každý den odvahu se své premiéry dočkal až rok po svém natočení v roce 1965, kdy s předvěstí Pražského jara začalo všeobecné tání a větší tolerance cenzorský zásahů. A už vůbec ne syrové podobenství sovětské okupace Československa Den sedmý, osmá noc, jež okamžitě po svém dokončení putovalo do trezoru a své premiéry se tak tento snímek dočkal až v roce 1990, tedy dva roky po Schormově smrti.

Finsko bývá mnohdy líčeno jako země, kde panuje deprese, chmurná nálada a dlouhé večery se zde přežívají s lahví tvrdého alkoholu. A přesně v tomto duchu svou zemi líčí ve svých filmech její celosvětově nejznámější, respektive jediný známý, filmový tvůrce, Aki Kaurismäki. Asi ne náhodou jsou tak Kaurismäkiho filmy mnohem známější a oceňovanější za hranicemi Finska. Kaurismäkiho opus Ariel z roku 1988, pro který sám napsal scénář, režíroval jej, ale jej i sám produkoval, patří do volné trilogie ztracenců (společně se snímky Stíny v ráji 1986 z roku a Děvče ze sirkárny z roku 1990), ale její leitmotiv lze vysledovat napříč celou Kaurismäkiho filmografií. Ariel samotný má pak hodně blízko ke Kaurismäkiho prvotině - ke stejnojmenné adaptaci slavného románu F.M. Dostojevského, Zločin a trest z roku 1983.