V noci jsem snil, že jsem motýlem

Hans Holbein namaloval v letech 1521-1552 Ježíše Krista nikoli jako Boha či obětního beránka trpícího na kříži pro spásu lidstva, ale v podobě mrtvého a umučeného lidského těla s nezaměnitelnou maskou smrti ve tváři, ochablými údy, purpurovými prsty na rukou i nohou, jenž je navíc situováno do omezeného prostoru pohřební niky tak, že v diváku vyvolává krom oněch emocí spojených s Ježíšovou ztraceností i osamělostí, hlubokou meditativní úctu k něčemu, co člověka v mnohém převyšuje. A režisér Vladimír Morávek se v cyklu divadla Husa na provázku Sto roků kobry pokusil o dramatizaci Dostojevského ústředních děl, Raskolnikov - jeho zločin a jeho trest, Idiot, Běsi a Bratři Karamazovi, tak, že jejich děj, podtext, význam, poselství, nebetyčné výšiny i propastné hlubiny zhustil do jejich hlavních hrdinů Rakolnikova, Myškina, Stavrogina a bří Karamazových, a vrátil tak Dostojevského zpět k jeho původnímu čistě lidskému rozměru. Paralela mezi Holbeinovým Tělem mrtvého Krista a Morávkovou interpretací Dostojevského ve Sto rocích kobry tedy není náhodná a krom symbolu přítomného v podobě kulis ve všech částech této tetralogie, je i klíčem k jejímu pochopení.

Dílo Karla Poláčka se sice vyznačuje značně kolísavou kvalitou a je pro mnohé asi známější ve spojitosti s jeho autorstvím filmových scénářů, respektive filmovými přepisy jeho nejkvalitnějších děl Hostinec U kamenného stolu (1941) či Muži v ofsajdu (1931), nicméně jako jeden z mála, ne-li na této úrovni jediný, Karel Poláček dokázal svým ironickým humorem popsat onu odvrácenou a pro ostatní nijak zajímavou tvář maloměšťácké společnosti 1. republiky.

„Zuřivý reportér“ (Der rasende Reporter) Egon Erwin Kisch je dnes širšímu čtenářstvu znám zejména prostřednictvím svého nejslavnějšího románu Pasák, který dodnes velmi autenticky navozuje sociální poměry i prostředí nejchudších pražských obyvatel z přelomu 19. a 20. století. To, co však Kische nesmazatelně zapsalo do dějin, je jeho novinářská zarputilost odhalovat špínu i zlo snoubená s mimořádným intelektem a vědomostním rozhledem, pro který můžeme v dnešní novinářské populaci jen stěží najít nějaké paralely.