V noci jsem snil, že jsem motýlem

Antonin Artaud, básník, herec a zejména přední dramatik francouzského experimentálního divadla v roce 1935 bez použití kulis, rekvizit a jen za pomoci hereckého umu zdramatizoval klasickou báseň Percy Bysshe Shelleyho a Stendhalovu povídku Cenciové s námětem despotického otce, jenž tyranizoval svou rodinu, zabil své dva syny, znásilnil dceru, a když se jej rodina rozhodla zabít, jsou byli její členové uvězněni. Jediným, kdo mohl pomoci, byl papež, který však nepohl ani prstem, protože toužil po Cenciovském majetku.

Červený kostel v Brně by bez použití aparatury dokázala rozeznít snad jen ne příliš subtilní operní pěvkyně. Hlas Ivy Bittové je ale výjimečný ve zcela odlišném měřítku a tak si jej mohlo plně vychutnat jen asi 10 prvních řad, protože krom obrovského prostoru, kde se její hlas zcela ztrácel, jej „přehlušovalo“ i doprovodné Škampovo smyčcové kvarteto.

Při čtení Židovky z Toleda jsem nemohl ubránit, abych Liona Feuchtwangera mnohokrát nesrovnával s Umbertem Ecem, jehož dílo sice bývá zařazováno do pokladnice světové literatury. Avšak v tomto konkrétním srovnání s Feuchtwangerem se Eco jeví jen jako autor laciných detektivních románů inspirovaným Sherlockem Holmesem s dějem navozující historické paralely (ostatně velmi podobně vyznívá i srovnání díla Umberta Eca a jeho laciného plagiátu Šifra mistra Leonarda a là Dan Brown)… Ale nechme kontroverzí.