„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Prosinec 2008

Nana, 1880

Émile Zola: Nana (reprodukce na obálce - Henri de Toulouse-Lautrec: Venuše z Montmartru)

Émile Zola: Nana (reprodukce na obálce - Henri de Toulouse-Lautrec: Venuše z Montmartru)

Dne 25. ledna 1879 francouzský list Voltaire zveřejnil reklamní zprávu: „Je čas oznámit našim čtenářům velkou novinu: Voltaire právě projednal s věhlasným autorem Rougon-Macquartů… publikování Nany, která je pokračováním Zabijáku EMILA ZOLY.“. Ve skutečnosti však o vydání Nany usilovalo na deset deníků, jelikož bylo jasné, že dosáhne přinejmenším stejného obchodního úspěchu jako Zabiják.

Подросток, 1875

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Výrostek

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Výrostek

Je hodně velká škoda, že se čtenost Dostojevského díla často omezuje jen na jeho velkou románovou čtyřku - Zločin a trest, Idiot, Běsi a Bratři Karamazovi, přestože jeho, v kontextu Dostojevského díla, nejposlednější povídka by u jakéhokoliv jiného autora postačovala k zápisu zlatým písmem do dějin literatury.

Lucky Jim, 1954

Kingsley Amis: Šťastný Jim

Kingsley Amis: Šťastný Jim

Z humoristických románů, jež prorazily do povědomí nejširší čtenářské veřejnosti, by se dala sestavit celá knihovna a dle všech vnějších faktorů by v této knihovně neměl chybět ani Šťastný Jim. Charakterizovat však Šťastného Jima jen jako zábavnou četbu pro ležení u vody by bylo hodně velkým omylem.

The Eden Express, 1975

Mark Vonnegut: Expres do ráje

Mark Vonnegut: Expres do ráje

Mark Vonnegut bude asi nejen českému čtenáři znám spíše ve spojitosti se svým mnohem slavnějším a na rovinu i literárně talentovanějším otcem, Kurtem Vonnegutem. Přesto je jeho jediné dílo, které napsal, Expres do ráje, velmi ojedinělým úkazem na světovém literárním nebi - jako jediný z obrovského zástupu dokázal velmi realisticky popsat vnitřní pochody duševně nemocného člověka, ale i reakce a přijetí ze strany svého okolí. Vonnegutova autobiografická sonda do schizofrenií zasaženého lidského vědomí je pak navíc rozšířena i o vylíčení atmosféry hnutí hippies, které v době Vonnegutovy nemoci sice dosahovalo svého vrcholu, nicméně Vonnegutova zpověď není zdaleka tak idealistická, jak je nám, Středoevropanům, kteří jsme bosou nohou vykročili z komunistické totality rovnou do egoistické atmosféry kapitalismu, předkládáno, ale naopak byl k sobě přes všeobecnou euforii natolik kritický, aby poznal, že hnutí hippies, je přes veškeré své proklamace svobody i v protikladu k spotřebnímu životu rodičů, stejně vnitřně svázáno nepsanými a nahlas nikdy nevyřčenými zákony.
Tereza Brdečková: Učitel dějepisu

Tereza Brdečková: Učitel dějepisu

Učitel dějepisu Terezy Brdečkové na mne v nejlepším případě působí jako literární prvotina mladé začínající autorky, kde nejde ani tak o kvalitu samotného díla, jako spíš o podporu a naději do budoucna. Ve skutečnosti však Tereza Brdečková není ani začínající, ale ani talentovaná autorka a lze se asi spíše ptát, proč dílka typu Učitel dějepisu vůbec vycházejí, když jejich kvalita, zpracování, námět i děj nepřekračují úroveň povídky časopisu pro ukrácení času v čekárně u zubaře.
18. Prosinec 2008
Ian McEwan: Betonová zahrada

Ian McEwan: Betonová zahrada

Bylo by velkým omylem charakterizovat román Iana McEwana, Betonová zahrada, jako perverzní.
18. Prosinec 2008

aneb Konec Světa v Komunitním domě Villa Vallila v Červeném Újezdě u Votic

Renata Kalenská, Lidové noviny

Renata Kalenská, Lidové noviny

Ačkoliv je ze všech stran na divákovi podstrkováno, že hra Renata Kalenská, Lidové noviny je jakými pokusem o převedení novinových interview do dramatické podoby, pravda a skutečný smysl hry je hledat zcela někde jinde - jako dadaistickou hříčku autora, scénáristy a režiséra hry, J.A.Pitínského, jehož jméno je sice synonymem pro výbornou dramatickou práci, ale Lidové noviny jdou ještě dále: krom ironické reflexe lehce zaslepeného způsobu vnímání tak, jak jej čtenář poznává prostřednictvím novinových článků, si bere na paškál i novinová témata jako taková, počínaje politiky, přes sportovce, zahrádkáře, bachaře, disidenty či „avantgardní umělce“ v osobě současného ředitele Národní galerie a „největšího českého malíře 2. poloviny 20. století“, Milana Knižáka, jehož zrcadlo pravdy je i vyvrcholením samotné hry.
19. Prosinec 2008
Ivan Olbracht

Ivan Olbracht

  1. O zlých samotářích (Bratr Žak), 1913
  2. Žalář nejtemnější, 1916
  3. Obrazy ze soudobého Ruska (Cesta za poznáním), 1920-21
  4. Devět veselých povídek z Rakouska i republiky (Bejvávalo), 1927
  5. Anna proletářka (O Anně, rusé proletářce), 1928
  6. Zamřížované zrcadlo, 1930
  7. Dvě psaní a moták, 1931
  8. Země bez jména, 1932
  9. Golet v údolí, 1937
  10. Biblické příběhy, 1939
  11. Ze starých letopisů, 1940
  12. Čtení z Biblí kralické, 1940-41
  13. Dobyvatel, 1947
  14. O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách, 1947
  15. Komedianti, kočovní bratři
  16. Pátý akt
19. Prosinec 2008
Ve dvacátých letech dvacátého století na našem literárním nebi prudce zazářilo hned několik hvězd nejvyšší jasnosti, které daly znát, že ono krátké období svobody První republiky se nesmazatelně zapíše jako zlaté období české literatury. Netřeba nijak zdůrazňovat, že do této generace, jež spoluvytvářela nejen české moderní umění, ale dokonce české umění jako takové, které se až do jejího příchodu stále jen zmítalo ve hledání vlastní identity, patří i Ivan Olbracht a jeho jedno z jeho vrcholných děl, pro české poměry, s doposud neslýchanými psychologickými hlubinami, jež navíc nedává uhasit potřeby žíznivého, ale jen vzbuzuje řadu neodbytně nepředpověditelných otázek, Podivné přátelství herce Jesenia.

El amor en los tiempos del cólera, 1985

Gabriel García Márquez: Láska za časů cholery

Gabriel García Márquez: Láska za časů cholery

Na Marquezovově slavném románu Láska za časů cholery je znát, že jej napsal již ve svém pozdější věku (jako šedesátiletý), kdy prostřednictvím svého vrcholného díla bilancuje nejen svůj život ale i sám sebe tak, že je v příběhu obsaženo nebývale mnoho autobiografických prvků, a byť je děj posunut hluboko do minulosti na rozmezí 19. a 20.  století, je román díky jak autorových paralel tak časového posunu v mnohém nesmrtelně aktuální, zvlášť v době, kdy se z Lásky stalo pouhopouhé zaklínadlo bez hlubšího významu.
Děj samotný, lze interpretovat třemi způsoby: můžeme jej brát jako fascinující naturalisticky podané vyprávění, jež sice oplývá magickou atmosférou, ale lze jej spíše brát jako příběh z cizího, dávno zapomenutého světa. Vnímavější čtenář pak krom samotného strhujícího vyprávění bude sledovat i myšlenkové pozadí hlavních hrdinů, které je ukryto za tenkou zástěnou navenek banálních příhod, jež však v sobě skrývají odpověď na mnohé, sám sobě položené otázky „Proč?“, jejichž odpovědi se však odvíjí jak od míry duševního vývoje čtenáře tak i jeho dosavadních životních zkušeností. Třetím způsobem je pak další interpolace těchto otázek a jejich další prohlubování tak, že smysl knihy lze shrnout do jediného slova, za kterým však leží celé miriády slov dalších.