„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Ruská literatura

Leonid Andrejev: Deník Satanův

Leonid Andrejev: Deník Satanův

Дневник Сатаны, 1919

Vrcholné tvůrčí období Leonida Andrejeva spadá do úseku několika let na počátku 20. století, ve kterých doposud nepříliš literárně úspěšný Andrejev pro sebe ale i pro ruskou inteligenci a širší čtenářskou obec objevil temně laděné myšlenkové obzory německého filozofa Arthura Schopenhauera.
Jevgenij Zamjatin: My

Jevgenij Zamjatin: My

Мы, 1921

Z poměrně dlouhosáhlého seznamu fantaskních či sociálně utopistických románových představ o budoucím vývoji naší civilizace je dnes více či méně každý čtenář alespoň co do hrubého nástinu seznámen s románem George Orwella z roku 1949 - 1984, který lze pro bezprecedentní četnost citací ale i mnoho původních přízvisek, jež přešly do běžného komunikačního slovníku (např. „Velký bratr“ či „newspeak“), označit za jedno z nejvlivnějších literárních děl 20. století.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Uražení a ponížení

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Uražení a ponížení

Униженные и оскорбленные, 1861

Ač bývá Fjodor Michajlovič Dostojevskij považován za jednoho z největších literárních velikánů a myslitelů všech dob, je jeho rozsáhlé dílo pro současného čtenáře omezeno de facto na čtveřici nejvýznamnějších románů. Nicméně dodejme, že tomu není náhodou, kdy nebýt zmíněné čtveřice à la Zločin a trest, Běsi, Idiot a Bratři Karamazovi, byl by Dostojevskij jeden z mnoha provinčně ruských spisovatelů 2. poloviny 19. století, kteří se zmítali mezi vlivem Alexandra Puškina, Michaila Lermontova a E. T. A. Hoffmanna.
Ivan Alexandrovič Gončarov: Oblomov

Ivan Alexandrovič Gončarov: Oblomov

Обломов, 1859

Ruské literatuře v jejím vrcholném období 19. století co do svého vlivu zcela dominuje dílo Alexandra Sergejeviče Puškina a Nikolaje Vasilijeviče Gogola, na jejichž literárním odkazu de facto stojí i padá celá ruská literatura. Nicméně i mimo tyto dvě načrtnuté linie, které vévodily 1. (Puškin) respektive 2. polovině (Gogol) 19. století, zde existovala celá řada dalších ve svém vlivu více či méně osamocených osobností, bez kterých si ovšem nelze ruskou literaturu jako celek vůbec představit.
31. Leden 2009
Anton Pavlovič Čechov: Strýček Váňa

Anton Pavlovič Čechov: Strýček Váňa

Дядя Ваня, 1899

Rokem vzniku dramatu Strýček Váňa Antona Pavloviče Čechova bývá sice zpravidla uváděn letopočet 1899, nicméně skutečné časové období, ve kterém Čechov zcela přepracoval své nepříliš povedené drama z roku 1889 Lesní démon, kdy krom přepsání ústřední zápletky a znejednoznačení závěrečného vyznění vypustil i více než polovinu všech postav, bývá pokládáno někam za rok 1891, ve kterém Čechov strávil tři měsíce rozhovory na vězeňském ostrově Sachalin v severním Pacifiku, kdy mapoval nelehký život vězňů v sibiřském vyhnanství.
31. Leden 2009
Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad

Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad

Вишневый сад, 1903-04

Dramatické dílo Antona Pavloviče Čechova lze charakterizovat jako hry čistě konverzační s naprostou absencí děje, vývoje postav i hlubších sond. Koncepce hry a současně i druhoplánová psychologičnost je založena čistě na protikladných vlastnostech jednotlivých postav, které archetypálně parodují ruskou společnost na přelomu 19. a 20 století. Čechov svá dramata, ostatně podobně jako děj svých nejzdařilejších povídek, umisťuje na ruský venkov, což lze v kontextu ruské literatury 19. století, ve které je typickou postavou obyvatel Petrohradu ze středních ale spíše vyšších vrstev, možno brát jako revoluci i reflexi společenského myšlenkového posunu. Ostatně sovětská komunistická propaganda líčila Čechova jakožto proletáře názorově blízkého marx-leninské materialistické filozofii.
31. Leden 2009
Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry

Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry

Три сестры, 1901

Z dramatického díla Antona Pavloviče Čechova se svými kvalitami vymyká zejména čtveřice psychologických her napsaných v rozmezí let 1896-1904 Racek (1896), Strýček Váňa (1899), Tři sestry (1901) a Višňový sad 1903-04, které krom nastíněné psychologické zápletky, pojí i umístění děje na ruský venkov, potažmo místo svého prvního uvedení v Moskevském uměleckém divadle neboli MCHAT (byť Racek byl podobně jako starší Čechovovy jednoaktovky uvedeny již dříve, avšak zcela beznadějně propadl). Tři sestry pak Čechov napsal již přímo pro MCHAT.
Michail Kononov: Nahá pionýrka

Michail Kononov: Nahá pionýrka

Голая пионерка, 2000

Již jen samotný fakt, že se Michail Konotov jakožto představitel současné ruské prózy dostal až k rukám českého čtenáře, hovoří o tom, že Nahá pionýrka bourá onen ruský mýtus s nádechem národního patosu o udatné Rudé armádě přinejmenším způsobem, pro který bychom i v šíři světové literatury jen stěží hledaly paralelu. Ba Michailu Konotovu se v této ironické próze se čtrnáctiletou pionýrkou a nadšenou stalinistkou, jež považuje za svou povinnost dávat své mladé tělo noc co noc celému důstojnickému sboru, podařilo najít na straně jedné velmi vděčné téma malé kurtizány, a na straně druhé tak učinit velmi hořkou formou s nijak neskrývanou ironií, která si nijak nezadá s veledíly typu Dobrý voják Švejk Jaroslava Haška či Hlava XXII Josepha Hellera.
Leonid Nikolajevič Andrejev: Propast a jiné povídky

Leonid Nikolajevič Andrejev: Propast a jiné povídky

Sbírce povídek Leonida Nikolajeviče Andrejeva Propast a jiné povídky tak, jak ji vydalo v roce 1996 nakladatelství Maťa, co do kvality i věhlasu jednoznačně vévodí slavná Fixní idea z roku 1902, která se k českému čtenáři dostala již za příspěvku nakladatelství Votobia z téhož roku, anebo v podobě několika divadelních dramatizací, ať již v podání Divadla Dialog v Plzni z roku 2006 nebo brněnského Divadla U stolu s premiérou v březnu 2007.
Nina Lugovská: Ztracený deník

Nina Lugovská: Ztracený deník

Луговская Нина. Хочу жить... Из дневника школьницы: 1932—1937 (Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské 1932-1937)

Především jako zajímavý příspěvek lze ohodnotit publikaci osobních zápisků jedné ze Stalinových obětí z konce 30. let, Niny Lugovské, ruskou badatelkou Irinou Osipovovou, která jej objevila v rámci svého pátrání v archivech ruské tajné služby NKVD a v roce 2003 připravila k ruskému vydání.

1884

Nebýt Čechovova pozdějšího díla, asi bychom se i my, cynismem, ironií a nadsázkou odkojení čtenáři nechali zmást a novelu Drama na lovu položili jako poněkud naivní a strojenou prvotinu začínajícího, byť velmi talentovaného, spisovatele. Nicméně Čechov se již v této v pořadí druhé knižní próze vydané nedlouho po jeho Melpomeniných pohádkách z téhož roku uvedl jako satirik nejvyššího formátu, jenž si nic nezadá se svými pozdějším vrcholným dílem, kdy Čechov nastavil zrcadlo pravdy, ba porazil jeho vlastními zbraněmi tehdy oblíbený detektivní formát s milostnou zápletkou.

1932

Ruské lidové erotické povídky

Ruské lidové erotické povídky

Dalším počinem nakladatelství Torst, jež pro širokou veřejnost zpřístupňuje Štýrského „zakázanou“ Edici 69, je reprint svazečku Ruské lidové erotické povídky z roku 1932 a to včetně původních ilustrací Františka Bidla.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Neobyčejné příběhy

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Neobyčejné příběhy

Ползунков, 1847

Námět vědomí si své společenské neoblíbenosti až trapnosti, se kterou se hlavní hrdina snaží nezůstat sám, Dostojevskij zpracovává opakovaně napříč celým svým dílem. Nejvýrazněji jej Dostojevskij zpracovává ve své rané povídce Polzunkov (1847) a zejména pak v přelomovém díle Zápisky z podzemí (1864), ale jako tématické střípky jej najdeme jak v jeho nejvyzrálejším dílech tak v části odlehčenější jako je například Sen směšného člověka z roku 1877. Tématika hledání sebe sama i svého společenského zařazení a ocenění je tak v Dostojevského díle jedna z nejústřednějších.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Neobyčejné příběhy

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Neobyčejné příběhy

Елка и свадьба (Из записок неизвестного), 1848

Dostojevského povídka z roku 1848 Vánoční stromek a svatba nejen ostře kontrastuje s jeho pozdější psychologickou prózou s předělem v Zápiscích z podzemí, ale svou romanticky vystavěnou zápletkou více koketuje s dílem Michaila Jurjeviče Lermontova či Alexandra Sergejeviče Puškina.
08. Leden 2009
Anton Pavlovič Čechov: Racek

Anton Pavlovič Čechov: Racek

Чайка, 1896

Anton Pavlovič Čechov neměl jako dramatik na růžích ustláno, ba ač na Čechovově odkazu stojí celé moderní divadlo, byl jeho první divadelní pokus o celovečerní divadelní drama Ivanov z let 1887-89 diváky vypískán. Úspěch sice zaznamenaly jednoaktovky Medvěd (1888), Svatba (1889) či Jubileum (1892), nicméně další pokusy - psychologické drama Racek z roku 1896 a rok později i Strýček Váňa opět zcela propadly, protože Čechovovo novátorské pojetí, kdy je smysl jeho her namísto v dějové linii skryt v psychologii postav a jejich vzájemné interakci, zůstalo nepochopeno. Čechova jako dramatika tak nejen pro Moskvu, či Rusko, ale i svět a současné divadlo jako celek objevilo až v roce 1898 čerstvě založené Moskevské umělecké divadlo (Московский художественный академический театр - MCHAT), které v režii Konstantina Stanislavského uvedlo inscenaci Racka, jež zaznamenala nejen obrovský úspěch u diváků, ale i celosvětově proslavila jak Čechova tak MCHAT samotný.