V noci jsem snil, že jsem motýlem

Dostojevského jméno je sice spojováno se zcela odlišným literárním žánrem, ale značná část jeho díla je poměrně významně prostoupena i satirou. Jednoznačně nejzdařilejším kusem z této sžíravě humoristicko-kritické laděné a v kontextu čtenářského odkazu i opomíjené části Dostojevského díla je sice novela Strýčkův sen z roku 1858, nicméně za poměrně zdařilou, byť ji nelze nikterak srovnávat s kvalitami jeho velkých románů, lze prohlásit i povídku z roku 1864 Krokodýl.

Dostojevského ranou tvorbu z let 1844 až 1849 lze umístit někam na rozmezí literárních žánrů německého romantismu s přímým vlivem E.T.A. Hoffmana a ruského realismu do značné míry se odvíjejícího od nedokončeného románu Mrtvé duše Nikolaje Vasilijeviče Gogola. Své „romantické“ období pak Dostojevskij vygradoval a co do kontextu světové literatury i završil v novele Nětočka Nezvanovová tak, že zbývající dílo tohoto období, do kterého patří právě i povídka Pan Procharčin, lze připodobnit jen jako předobraz, jež svůj význam, potažmo i čtenářský zájem, právě v Nětočce zcela rozpustilo.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij si svůj věhlas spisovatele vydobyl hned ve svém prvním románu Chudí lidé z let 1844-45, avšak na dílo podobného významu si musela čtenářská veřejnost počkat více než dvacet dalších let, kdy časopisecké vydání Zločinu a trestu z let 1865-66 Dostojevského takřka bezprostředně katapultovalo mezi nejvýznamnější ruské, potažmo se zpožděním několika desítek let i mezi největší světové, spisovatele. Avšak ono dvacetileté období má v životě Dostojevského doslova klíčový význam, kdy nebýt rozsudku smrti, vězení a několikaletého sibiřského vyhnanství, smrti bratra s následným finančním krachem, ze kterého se Dostojevskij vzpamatovával takřka do konce svého života tak, že byl ve finanční nouzi nucen prodávat svá nejvýznamnější díla hluboko pod úrovní honorářů svých někdejších kolegů, po kterých ovšem dnes nevzdechne ani pes, je možné se do jisté míry domnívat, že Dostojevského jméno by dnes znalo jen několik zapálených bibliofilů a rusofilů.

Dílo Fjodora Michajloviče Dostojevského můžeme rozdělit na dvě historické etapy - etapu první, jejíž převládající sociální tématiku předznamenal obrovský úspěch Dostojevského prvotiny Chudí lidé z let 1844-45 a etapu psychologickou, v Dostojevského odkazu vrcholnou, jež následovala po sepsání poměrně krátké, ba mezi čtenáři poměrně neznámé, novely Zápisky z podzemí z roku 1864.

Anton Pavlovič Čechov patří v našich zeměpisných šířkách mezi tradičně nejoblíbenější autory, kdy natruc všem politickým zřízením i dobovým poměrům vycházelo jeho povídkové dílo v nesčetných sbírkových variacích tak, že pro současného nakladatele je další vydání Čechova rovno ekonomické katastrofě. Nicméně především zásluhou v současnosti jednoho z nejrenomovanějších překladatelů z ruštiny, Libora Dvořáka, se v roce 2003 rozhodlo nakladatelství Dokořán vydat nový soubor Čechova humoristického díla, který je z valné části sestaven z povídek, jež doposud nebyly přeloženy do češtiny.

Ač se to snad v historickém kontextu může jevit zcela opačně, Anton Pavlovič Čechov, co by spisovatel a dramatik, byl v našich zemích nejvíce doceňován v době tzv. I. republiky, a po marastu dezinterpretací, kdy byl Čechov přetvořen v autora sovětského typu, je teprve v posledních letech znovuobjevován jako jeden z nejvýznačnějších světových autorů.