V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ač stojí, co do penetrace široké čtenářské veřejnosti, poněkud v pozadí až za dalšími Dostojevského romány, Zločin a trest, Idiot a Běsi, jsou Bratři Karamazovi nejen vyvrcholením samotného díla Fjodora Michajloviče Dostojevského, kdy jsou v něm přehodnoceny nejen ony tři zmíněné romány, ale i završen myšlenkový vývoj celého 19. století tak, že mnohdy a mnohými (mne nevyjímaje) je tento román adorován jako to nejlepší, co bylo kdy napsáno.

Dramatizace Podzemníků měla ve svém původním smyslu nahradit jedno z nejlegendárnějších představení Divadla v 7 a půl, rovněž na námět Jacka Kerouaca, Na cestě, a nelze tedy obě představení neporovnat: byla-li sálavá atmosféra Na cestě dána jednak výbornou kombinací herců v čele s Lubošem Veselým, Daliborem Přecechtělem, Jiřím Vyorálkem a Bárou Milotovou, ale i hudebním doprovodem živým jazzem, bez kterého si ani nelze Jacka Kerouaca představit, ale i scénářem a režií Pavla Šimáka, jenž neváhal původní literární námět rozbít na kusy a opět pospojovat do zcela ojedinělého dramatického útvaru v podobě jízdy na divadelních prknech, pak Podzemníci v podání obměněného hereckého souboru i uměleckého ansámblu vydolovali z Kerouaca mnohem slabší odvar, což lze sice do značné osvětlit i kvalitami samotného textu, který je vydáván i čten snad jen pro jméno svého autora.

Se jménem spisovatele Ivana Olbrachta jsou nejčastěji asociována spojení s komunistickou stranou a zejména pak jeho novelou Nikola Šuhaj loupežník. Netřeba sice více vyvracet, že Olbracht, ač jeho dílo svého času sloužilo jako jeden z pilířů socialistické školní četby nemá s komunistickou stranou, ta jak ji známe na vlastní kůži, společného zhola nic (lze shrnout, že levicová orientace je důsledkem přirozeného sociálního vývoje všech intelektuálů). Stejně zavádějící je degradace Nikoly Šuhaje jako povinné četby bezmála na základních školách, což má za jediný následek, že jak toto dílo tak Ivan Olbracht samotný zůstávají pro drtivou většinu čtenářů zcela zapovězeni (, což snad vytváří příznivé podhoubí nevědomosti, aby zcela kýčovitá a plochá muzikálová variace Balada pro banditu, jež si své proslulosti vydobyla zejména svým někdejším obsazením Ivy Bittové do hlavní role Eržiky, letos opět začala trhat divácké rekordy /umělecký šéf divadla Husa na provázku i režisér v jedné osobě, Vladimír Morávek, se v této sezóně rozhodl tuto diváckou legendu jednoúčelové znovuuvést na scénu, nicméně jak výsledek dopadl, asi není ani třeba více rozebírat/).